Připadá mi, že síla české tvořivosti paradoxně spočívá v tom, že se vždy probouzí v nějaké těžké chvíli, kdy je v sázce samotná existence. Ačkoliv dnes považujete svou historickou zkušenost se socialismem za tragický omyl, rozvíjelo se divadlo, film, psaly se velké knihy. Naproti tomu po sametové revoluci zmizel společný nepřítel a umělci se ocitli v rozpacích.

Říká se, že válka je nejlepší přítel smrti, ale musím vám povědět, že já to vidím jinak. Pro mě je válka jako nový šéf, který od vás očekává nemožné... Zlodějka knih

Chcete si připadat chytřejší? Čtěte hloupé knihy.

Slova knih nás vždy vzruší, důležité však je, aby nás změnila.

Bojte se člověka, který přečetl jen jednu knihu.

... Beze slov by z Führera nezbylo nic. Nebyli by belhající se vězni, žádná potřeba útěchy ani vychytralé triky, které nám mají zlepšit náladu. K čemu byla slova?... Zlodějka knih

Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoliv sumu vědění. (poslední věta v knize Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění)

Některou knihu čteme tak, jako bychom autorovi dávali almužnu.

Byla jsem ve třetím měsíci a tam [v knize o dětech] se psalo, že moje dítě je veliké jako oliva. A bylo to.(jak její dcera přišla ke svému jménu)

Mladá autorka bezpochyby volí temné stránky života. Portrétuje svět lidí odpudivých, ošklivých a zlých, kteří budí stejné množství odporu jako soucitu. Předností tohoto románu je, že se maximálně přibližuje svým hrdinům a odhaluje v nich skryté démony, ani na moment však neztrácí svou důvěryhodnost, ačkoli hrdinové mají groteskní rysy a návyky. Silnými stránkami spisovatelky jsou také smysl pro humor a cit pro jazyk, básnický a zároveň adekvátní pro zvolenou optiku. (o Małgorzatě Rejmerové a její knize Toximie

Člověk, jenž píše knihy, si myslí, že je moudřejší a vtipnější než ostatní lidstvo. Předpokládá, že může poučovat a bavit.

Odvažuji se tvrdit, že neexistuje dosud ve světové literatuře kniha, která by pojala, obsáhla, vyložila a představila Vatikán tak, jak je to provedeno v Halasově knize. Toto tvrzení vyslovuji samozřejmě jen s tím stupněm jistoty, jenž odpovídá mé znalosti – vždy omezené – této literatury. - o Halasovi a jeho knize Fenomén Vatikán

S každou další Wilsonovou knihou se však jejich vědecká úroveň zhoršovala.

Kniha neobstála při testu na bakteriích. Buď není vtipná, nebo bakterie nemají smysl pro humor.

Knihy byly jediným místem, kde existoval soucit, útěcha, štěstí a láska. Knihy měly rády každého, kdo je otevřel, rozdávaly pocit bezpečí a přátelství a nic za to nepožadovaly, nikdy, ani když se s nimi zacházelo špatně.

Domov je tam, kde Tě vítají, když vstoupíš. (z knihy Vyhnání Gerty Schnirch)

Každá kniha je dobrodružství. K tomu fantazie, nebo si přečíst něco jiného. To mě tlačilo do psaní.

Popularita knih a filmů zabývající se válkou a násilím se dá srovnat s pornografií....svědčí o potěšení, které poskytuje zástupné uspokojení frustrovaných sklonů.

Spálené knihy, nu budiž, ale spálené pečeně?

Většina z nich je jako otevřená kniha... až ne tebe. Ty mě mateš.(Zář-Jake)

Byla to pro mě záhada, a teď to bude navždy. Z knihy Pianista: Wladyslaw Szpilman

Lidem říkám, že jsem nikdy nepřečetl ani jedinou svou knihu. Oni si myslí, že si z nich dělám legraci, ale je to pravda pravdoucí.

Muži umělci jsou umělci, ženy umělkyně jsou ženy. Takhle věci fungují a bylo to tak vždycky. Literatura je ještě více macho-umění než ostatní. Existuje hranice mezi sentimentální literaturou a mužnou literaturou, na kterou by mělo být pamatováno. Muži spisovatelé mají svou plodnost velmi zakotvenou a je to hrůza, pokud žena prodá více knih než oni.

Dům bez knih je jako tělo bez duše.

Když chci něco objevit, začnu tím, že přečtu o všem, co už se v tomto oboru udělalo - na to jsou všechny ty knihy v knihovnách.

Náš svět je tajemné zrcadlo. Každému se rozbije na tisíce střepů. Ty střepy jsou naše příběhy, to jediné, co doopravdy vlastníme. Skládám je do svých knih a v jejich odrazu hledám sám sebe. Střepy mě zraňují, když přitom spěchám. Pracuji tedy klidně. Vím už, že to své zrcadlo nestihnu nikdy složit.

To je pozoruhodné: ocenění in memoriam tedy není udělováno na základě zásluh zesnulé osobnosti, ale na základě ochoty pozůstalých účastnit se předávacího aktu.(součást odpovědi na otázku <q>Z Kanceláře prezidenta republiky vám před časem oznámili, že vašemu otci Jiřímu Hájkovi, který patřil k prvním mluvčím Charty 77, bude 28. října uděleno státní vyznamenání in memoriam. Slavnostního aktu jste se odmítl zúčastnit a řád nakonec udělen nebyl. Proč?</q>)

Knihy se ani tak nepíší, ale přepisují. Je to jedna z nejtěších věcí připustit si to, zvláště poté, co jste ji už přepsali posedmé a pořád to není ono.

Vždy mne irituje, když jsem nazýván cestopiscem. Tak jsem se rozhodli napsat něco o lidech, kteří nikdy neodešli.(o knize On the Black Hill)

Svět je pěkná kniha, ale málo platna tomu, kdo v ní neumí číst.(Mylord Artur v prvním jednání, výjevu čtrnáctém hry Pamela.)

Ženská duše je pro mě otevřená kniha, jenže napsaná v nesrozumitelném jazyce.

Mě si vůbec nevšímejte. Já bych klidně někde zapomněl vlastní hlavu, kdybych ji neměl přišitou. (Reginald Půlbotka v knize Sekáč)

Dobré knihy neprozradí všechna svá tajemství najednou.

Mám ráda ty své knihy, které neměly úspěch a největší ohlas.

Mohla bych ti popsat o čem to (kniha) je, ale je to stejné, jako bych ti popisovala katedrálu s tím, že je to spousta kamene a nahoře je věž.

Bibliofil má ke knihám zhruba stejný vztah jako filatelista k zeměpisu.

Literatúra nesúvisí s túrou. Kto by už vláčil knihy do kopca.

Důvod, proč je napsáno tak málo dobrých knih je ten, že tak málo lidí, kteří umí psát, něco ví.

KNIHY ASI MAJU INŠTINKT POŠTOVÉHO HOLUBA, KTORÝ ICH VŽDY PRIVEDIE K TÝM SPRÁVNYM ČITATEĽOM

Kniha je most od zvířete k člověku. Číst znamená polidšťovat se.

Spravedlivý skutek uzavírá knihu zla, pomsta začíná psát novou.

Byl hrubý, primitivní, žádostivý potěšení těla a přitom chytrý a mazaný. V prostředí inteligence strany se něm říkalo, že nečetl jedinou knihu od doby Gutenberga, ale stejně se ho báli.

Pokud je Berkeley to, co se v 60. letech přihodilo americkým univerzitám, a Andy Warhol to, co se přihodilo výtvarnému umění, pak Portnoyův komplex je to, co se přihodilo židovské americké literatuře – padla veškerá (a zejména sexuální) tabu. (o knize Philipa Rotha)

Nevypadá to, že by knihovníci byli moudřejší než ostatní lidé.

Jsou knihy, které je třeba jen ochutnat, jiné je třeba zhltnout, a konečně jsou takové, které je nutné takříkajíc přežvýkat a pomalu trávit.

Na rozhovory se připravuji tak málo, jak to jenom jde. Něčtu předem knihy autorů, které zpovídám, když toho o lidech vím moc, cítím se zahlcený informacemi.

On byl cvok, který se natřel načerno a porazil celý svět. Ona zlodějka knih, která neměla slova.

Nikdy jsem si zvlášť nepotrpěl na knihy, protože v nich trvá moc dlouho, než autor vylíčí barvu očí všech postav.

Jsou horší zločiny, než pálení knih. Daleko horší je je nečíst.

Kniha je základem poznání, učitelem věků, vládcem království ducha.

Nezáleží na osudu. Záleží jen na tobě. - Dash&Lily;: Kniha přání

Místem, kam si chodíme pro vědomosti, jsou knihy samy. Pravou univerzitou dneška je sbírka knih.

Bábi měla sice proti čtení jisté námitky filozofického druhu, ale byla ta poslední, kdo by chtěl tvrdit, že knihy, zvláště ty s velkými stranami a na měkkém papíře, nemají své uplatnění.

Psaní o České republice mi hodně pomohlo. Při umístění knihy jsem si uvědomil, že obsah je velmi můj, intimní, nepíšu jen o České republice, ale také o sobě.

Je tvrdé být obviňován pro nic za nic, ale horší, když se na vás koukají spatra burani, kteří jakživi nepřečetli knihu a nedostali se ani dvacet mil od místa, kde se narodili. (Kvothe)

Úcta a láska jsou klíčem k úspěchu vašeho vztahu. Musíte jasně vyjádřit své potřeby. Musíte věřit sobě i partnerovi. - z knihy Láska, vztaky a přátelství

... z jedné příležitosti se přímo rodí další, stejně jako se z risku rodí větší risk, ze života více života a ze smrti více smrti.... Zlodějka knih

Je mnoho mocného na světě, ale není nic mocnějšího nežli člověk. (citát ze hry Antigona)

Ne z knih, nýbrž hlavně z rozmluv a ze skutečného na věci nazírání zjednávejme chovancům potřebné vědomosti.

Ve svých knihách se dotýkám složitých věcí, komplikovaných vztahů. Záleží mi na tom, abych je lidem ukázala pravdivě.

To, co drží nějakou knihu na nohou, jsou její vnitřní rozpory. (…) Kniha se nepíše s jednou myšlenkou, ale alespoň se dvěma. (…) Román mi neukazuje nějaký výsledek, nedává mi lekci, nýbrž je oblastí, kde se všechny hlasy střetávají a na tomto poli střetů by měla být zrovna tak krása a jasnost jako temnota a nesnadno pochopitelná místa.“…

Bůh není guvernantkou ani policajtem okresního formátu. Ale je nejvýš spravedlivý a nekonečně milosrdný – a hlavně: není bolesti, které by Bůh nemohl použít k velkému užitku a odměnit velikou radostí – a my teprve se zpožděním chápeme její smysl. Sami nedokážeme jednat vždycky spravedlivě, natož milosrdně, ale právě proto věříme, že jednou "někde" musí ke spravedlivému narovnání všech věcí dojít, že ti, kdo nespravedlivě trpěli, dojdou útěchy a milosrdenství. Bůh je harmonie – a má moc každé zlo nakonec vyvážit dobrem. – v knize Deset vyznání (2001) Marcely Kašpárkové

Řekla bych, že v průměru se dnes lidem daří dobře. Oni ale bohužel příliš hledí na to, aby se jim dařilo ještě líp, a zapomínají, že to není to nejdůlěžitější.(V rozhovoru pro knihu Renáty Holčákové Ztráty a nálezy v životě.)

Potíž s knihami je v tom, že mají konec. Svedou tě. Roztáhnou ti nohy a vtáhnou tě do sebe. A ty se do nich ponoříš, opustíš všechno, co máš, přetrháš vazby se skutečným světem a líbí se ti být uvnitř a pak se kniha rozplyne.

Není-li kniha zrcadlem mocné individuality, je aspoň ještě zrcadlem zajímavých chyb ducha.

On jediný dokázal dětem říci, že na světě je smrt, a nevylekal je.(O Janu Karafiátovi v předmluvě k Broučkům v roce 1967 „Kniha, která si odpočinula“)

„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“

Je pro mě velmi důležité, aby kniha vypadala tak, jak chci. Jsem přece nejen spisovatel, ale i výtvarník, proto je pro mě kniha důležitá především jako objekt.

Zdá se mi, že člověk, který prošel branou smrti a teď už vidí skutečnou velikost a dobrotu Boží – a v jejím světle si promítá zpětně celý svůj život, vidí každý svůj čin v těch nejširších a místně i časově nejvzdálenějších souvislostech po zákonu příčiny a následku a vidí tedy všechny své chyby se všemi jejich blízkými i vzdálenými důsledky – i chyby jiných, zrozené z těchto jeho chyb – ani se nemůže rázem oddat tváří v tvář Bohu věčnému blaženství. (...) Duši otevřenou tomuto poznání musí zachvátit nesmírná lítost, bolestná lítost, která pak trvá tak dlouho, dokud se na mapě zla budou stále ještě objevovat další a další důsledky našich zlých činů. A v tomto očistném ohni lítosti nad kdysi způsobeným a nadále působícím zlem vidím očistec. – v knize Deset vyznání (2001) Marcely Kašpárkové

"Umírající kdovíproč vždycky kladou otázky, na které znají odpověď. Snad je to proto, že tak tak mohou umřít a nemýlit se." (Zlodějka knih)

Mnozí filozofové psali knihy i o umění. Když přemýšlím o filozofických otázkách, tak začínám nahlížet jinak i na svou vlastní hru. Nabízí se třeba otázka limitů v interpretaci, protože na jednu stranu by měl umělec respektovat skladatelův záměr, ale v každém díle je současně i spousta svobody. Takže je důležité vyrovnat emoce a intelekt.

Pro duši naladěnou na citlivý rytmus knihovny je máloco horší než zívající mezera v místě, kde má být kniha. (Stráže! Stráže!)

Již titul mé knihy „Blahobyt pro všechny“ je velmi problematický, neboť neodpovídá vůbec mému přesvědčení, že již samotným dosažením tohoto cíle dojde ke štěstí a spokojenosti německého obyvatelstva a že by blahobyt pro všechny sám o sobě zaručoval vytvoření harmonie uvnitř lidské společnosti.

Bůh mě dal tuto velikou knihu, abych z ní kázal, a vložil-li do ní něco, co shledáváte nevhodným, jděte a stěžujte si Jemu, ne mě. Já jsem jenom Jeho služebník, a je-li Jeho poselství, jež mám hlásat, nepříjemné, nemohu s tím nic dělat.

Knihy, jsou klidní a spolehliví přátelé.

Když přestaneš snít, přestaneš žít. (kniha Neklidná hvězda)

Dobrá a krásná kniha je ta, která plnými hrstmi rozsévá otazníky.

Buďte opatrní při četbě lékařských knih. Kvůli tiskové chybě byste mohli umřít.

Udělat knihu je stejné řemeslo jako udělat pendlovky.

Scénáře Jiřího Hubače, všechny bez výjimky, bylo možné točit jako kuchařskou knihu. Tam nebylo nic špatně. On byl skutečný Mistr.

Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj.

Dobrá kniha je drahokam, ktorý vrhá záblesky radosti a šťastia do všetkých vrstiev ľudskej spoločnosť.

Bible' je 66 a víc knih pro 66 a víc roků.

Já vím, co se stane, a teď to víte i vy. Ale ty peripetie, které nás k tomu dovedou, ty mě zlobí, matou, zajímají a ohromují... Zlodějka knih

Četba dobré knihy je ustavičný dialog, při kterém nás kniha oslovuje a naše duše odpovídá.

Ta kniha je jak moudrá učitelka, / na každej osud má svůj paragraf, / a já jsem rád, když sazba není velká. / Přece jen někdo vyjde živ a zdráv. - Píseň o trestním zákoníku

Jsou knihy, ktoré by měl mít člověk zakázáno číst příliš brzy. Pak se s nimi mine nebo se ho nedotknou. Stejné je to i s filmy. Měla by na nich být nálepka: Nevidět nebo nečíst, dokud něco neprožijete.

... Dopis svůj obsah nesděluje jenom písmem. Dopis se stejně jako kniha čte i přivoněním, dotykem, pohlazením. Moudří proto říkají: „Přečti, co dopis říká.“ Kdežto hlupáci říkají: „Přečti, co se v dopise píše.“... Jmenuji se Červená

Když se hlava srazí s knihou a ozve se dutý zvuk, je to vždycky chyba té knihy? (D 399)

Na tebe národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, dědicem činím. 'Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!' (Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské)

Láska je prapodivný vládce a šťastný ten, kdo nesetká se leč v knihách s její krutostí!

Knihy jsou nesmrtelnými potomky otců, jimiž pohrdají.

Věřit v knihy jako prostředek činu je ze všeho nejvíc otázka víry a nevíry.

Od té doby, co se knihy recenzují, je již nikdo nečte kromě recenzenta, a i ten je čte jentakta.

Dostal jsem dopisy od šesti různých lidí. Jeden byl z Austrálie, jeden z Německa a další pro změnu z Anglie, ale všichni psali stejně: „Vaši knihu CESTA jsem vzal do ruky po večeři a skončil až druhý den ve tři čtvrtě na čtyři ráno a pak jsem vstal z postele, šel nahoru, vzbudil děti a prostě jsem seděl na posteli a držel je v náručí.“

Některé knihy byly, jak se zdá, napsány ne proto, aby se z nich člověk poučil, ale aby se dověděl, že autor něco zná.

S tělesnou láskou je tomu obvykle jako knihou: jen málokterou knihu chceme číst znovu a znovu, jakmile jednou známe zápletku.

Kniha měla ten účinek, jaký obvykle dobré knihy mívají - hlupáci po ní zhloupli, moudří zmoudřeli a zbývající tisíce se nezměnily.

Kniha může být stejně tak velká jako bitva.

Dej muži zbraň a mužský mozek funguje se zjevným úspěchem, ale dej mu knihu...

Knihy nemají být nářadím, které by zdobilo dům, nemají býti cenným zbožím, nýbrž mají býti zásobnicí, která živí ducha.

Nemůžete čekat, že člověk v hromadě hnoje bude sladce vonět. z knihy Bílý tygr

Ťažko sa znáša, keď vás nespravodlivo obviňujú. Ale ešte ťažšie je to v prípade, že tí, čo na vás hľadia zhora, sú iba obyčajní sedliaci, ktorí v živote nečítali knihu a od svojho rodiska sa nikdy nevzdialili na viac ako dvadsať míľ.

Nechtělo se mi za ním jít. Byla zima a já byl spokojený v Londýně, kde jsem strašil po divadlech, chodil na Shakespearovy hry a četl hry a sonety po celou noc. Neměl jsem zrovna myšlenky na nic, než na Shakespeara. Lestat mi ho dal. A když jsem měl po krk zoufalství, otevřel jsem knihy a začal číst. (Upír s tváří anděla)

Každé ráno sa rodím a preto každý deň robím to čo by som robil keby som celý život mal prežiť vediac čo viem dnes Styeman Karlen, z knihy Benátčan

Každé vládnoucí náboženství se snaží postupně likvidovat všechny knihy, až na jednu, kterou tím diskredituje.

Žádná z knih opravdového spisovatele není založena čistě na fikci s výjimkou memoárů.

Člověk čte knihu, ale chápe jen to, co má v hlavě.

citace z knihy,, Kurz zázraků,, -jeho komentář k tomu, jak různou dobu lidé k duchovnímu procitnutí potřebují : ,, Zpoždění nic neznamená ve věčnosti, ale je tragické v čase!,, další krásný citát z knihy,, Kurz zázraků,, ,, Zabralo to čas, abyste ztratili sebe, ale není třeba vůbec žádného času, abyste byli tím, kým jste!,, PS: - ztratit sebe, myšleno svoje EGO

Doba je taková, že každý by se měl mít na pozoru před psanými knihami.

Žalovali, že příliš mluvil, žalovali, že příliš mlčel, že psal jen po zdech, kam chodíme všichni a že je citován, aniž zanechal jedinou knihu. (závěr básnické skladby Podzim s Diogenem)

Stinnou stránkou nových knih je, že kvůli nim nemáme čas číst staré.

Staré knihy čtou jen intelektuálové, a ty jsme už dokonale zvládli; právě u nich je nejméně pravděpodobné, že by četbou knih zmoudřeli. (Rady zkušeného ďábla)

V Hamletovi totiž nejde o dilema života a smrti, ale o bytí a nebytí – a to je dost velký rozdíl. Shakespeare asi věděl, proč Hamletova otázka zní: "Být, či nebýt?", a ne "Žít, nebo nežít?", jak je to v Saudkově překladu. Žití je to, co máme společné se všemi živočichy. Skutečné lidské bytí je dar posvěcený darem myšlení: "Myslím – tedy jsem!" konstatuje Descartes. A naproti tomu: "Co je člověk, umí-li na životě vydobýt jen potravu a spánek? Pouhé zvíře! Ten, který nám dal schopnost přemýšlet...jistě si nepřál, aby božský rozum v nás bez užitku hnil," uvažuje Hamlet. – v knize Deset vyznání (2001) Marcely Kašpárkové

Knihu našeho života nepíšeme slovy. Píšeme ji činy. Není důležité, co si myslíš. Záleží pouze na tom, co děláš. (Volání netvora)

Mravnostní cenzura je orgán, který vyškrtává z knih a jiných tiskovin následující slova: 36 řádek zabaveno.

Pro mě je důležité to dílo, které mám právě napsat, protože nevím jak to mám udělat. To zaměstnává pozornost. S těmi napsanými už mám klid. Kniha je jako infekce, organismus si s ní nějak poradí. Onemocní na nějaký čas až do doby, než přijde jiná infekce.

Napsat knihu je těžké, ale ani přečíst ji není snadné.

Heleďte, kompozice, to je jako kdybyste čet knihu, a když ji budete číst s velkejma pauzama, tak vždycky ten celek bude rozházenej. Tak je to i s kompozicí! Jakmile se do toho pustíte, tak musíte pořád tak trochu navazovat. Když to odložíte, tak najednou to, co se vám líbilo, se vám už líbit nebude!

Nejdříve si knihu koupíš, potom si ji přečteš. Kolik spisovatelů by zemřelo hladem, kdyby tomu bylo naopak.

Škoda, že se knihy kritizují, až už je pozdě.

Voda je mnohem rozumnější než lidé, ta kašle na hranice. (z knihy Anna, Hanna a Johanna)

Můžeme-li odpustit vydání špatné knihy, pak jen těm chudákům, kteří píší, aby se uživili.

V knihách je více pokladů než mohou najít piráti na ostrově pokladů.

Nakladatel mě požádal, abych napsal knihu o technice malby. Napsal jsem ji. Když jsem ji přečetl, naučil jsem se malovat.

Knihy jsou němí učitelé.

Kniha je řeč, kterou se mezi sebou dorozumívají generace.

Když kniha, jakákoliv kniha, dosáhne jisté intenzity uměleckého prožitku, stává se literaturou.

Existuje teorie, která říká, že když jednou někdo objeví zcela přesně, nač je vesmír a proč tu je, vesmír v tom okamžiku zmizí a bude nahrazen něčím ještě bizarnějším a nevysvětlitelnějším. Pak je tu ještě jiná teorie, která říká, že se to už stalo. (Z knihy Stopařův průvodce po Galaxii).

Knihy jsou pro lidi tím, čím jsou pro ptáky křídla.

Stejně jako je lepší k pálení staré dřevo, k projížďce starý kůň, ke čtení stará kniha a k pití staré víno; je třeba si přát mít staré přátele.

Knihy jsou nádobami ducha.

Svět je stvořen, abychom posléze dospěli ke krásné knize.

Knihkupectví je jeden z mála důkazů, ze lidé stále myslí.

Lidi šíří nudné lži o politice, Bohu a lásce. Všechno, co o člověku potřebuješ vědět, ti řekne odpověď na otázku: Jakou knihu máš nejradši? (Příběhy opředený život A. J. Fikryho)

Síla knih spočívá v nabídce různých druhů věčnosti.

Nezáleží na tom, aby se učni v pamět vštípilo určité množství hotových poznatků, kterých se může kdykoli v knihách opět dočísti; nýbrž aby se mu osvětlila cesta zkušeností a pozorování, kteráž vede k nalézaní těchto poznatků, zkrátka: by semu vdechl filosofický duch vědy, kterýž by jej provázel ku každému předmětu jeho studia, jímžto, jsa již jím proniknut, jeho vlastní duch nabýval by síly a jistoty, a jenž by ho prodchnul živou láskou ku pravdě.

Voják potřebuje meč, vládce trůn, filozof knihy, básník pero, žena však bojuje a vítězí jediným pohledem.

Společnost knih lze volit lépe, než společnost lidskou. Tím spíše se mezi knihami vybírej přátele pro celý život.

Kdybych uvěřil pomluvám, co o mě prohlašují známky z češtiny, nemohl bych ani pomyslet na psaní knih.

Než jsem podepsal Chartu 77, tak jsem měl již za sebou čtyři rozsudky a léta věznění za protikomunistickou, dnes již soudně rehabilitovanou, odbojovou činnost. Podrobnosti … jsou popsány v knize „Vladimír Hučín, není to o mně, ale o nás“. Nepatřil jsem k žádným významným chartistům, ale když šlo o mé časté zadržování na 24 nebo 48 hod. tak se to většinou neobešlo bez tvrdých zákroků příslušníků StB - SNB při nichž tekla i krev. Po mém propuštění z věznice Minkovice v r. 1986 jsem viděl v Ch 77 i určitou naději pro svoji další činnost … o to větší bylo mé zklamání … po 17.listopadu 1989 … osobně jsem ve společenství Ch 77 poznal celou řadu kvalitních lidí, ale když už se řekne "A" tak by se mělo říci i "B". Je možné, že toto mé malé prohlášení ke 30. výročí CH 77 bude pro mnohé čtenáře málo konkrétní, ale já jsem ochoten v případě zájmu sdělit další podrobné informace a nést v tomto směru jak říkají právníci, důkazní břemeno !

Mnohý pokrm odsunujeme od sebe, jakmile jsme ho okusili. Proč bychom měli každou knihu bez rozdílu pročísti celou?

Řekli nám, že to musíme mít hotové včas, protože vychází nový Harry Potter a v regálech by pro nás nezbylo žádné místo.(o své knize )

Kdo chce psát o světě, který zná, musí nejdřív vědět, kdo je on. Mé knihy jsou vlastně o těchhle otázkách: kdo jsem, jak jsem se stal tím, kým jsem, a mám sám sebe prokouknutého?

Žádnou jinou knihu, než svět. Žádné jiné vyučování než fakta.

Předností většiny knih je, že se bez nich lze obejít.

Čtu hodně, ale nemyslím si, že jsem historik nebo expert: většina z knih, které jsem schroupal jsou závažné, ale i pro širokou veřejnost.

Kniha dokáže člověka probudit!

Važme si knih, dobrých a užitečných nad zlato a drahé kamení, ježto jsou nejvěrnějšími průvodci, kteří nám nejjistější cestu ke ctnosti a moudrosti ukazují.

Knihy jako největší přátelé rády s námi rozmlouvají, o čemkoli s námi upřímně a jasně a bez přetvářky hovoří, poučují nás, dávají nám návody, povzbuzují nás, utěšují a jako přítomné nám předvádějí věci našemu zraku velmi vzdálené. Ó, podivuhodná je moc, vznešenost a přímo jakási božskost knih.

Kolik myslí zkažených, jako je tvoje, by však z této knihy vytěžilo extrémní závěr, že ve smíchu spočívá dokonalost člověka! Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost. (Jméno růže)

Člověk se stane vzdělancem jen díky vlastní duševní práci, to znamená vlastním promýšlením toho co se dozvíme od jiných lidí nebo z knih.

Umění knihtisku je faktem, od něhož se datuje druhý díl světa a umění, který se od prvního zcela liší.

Oheň, který zničil knihy, ochudil celé lidstvo.

Knihy a tablety by měly být dětem ukázány a dospělí by měli pomoci dětem je objevovat. Ukázat cenné věci. Je třeba být průvodcem.

Kniha Přísloví uštědřuje tvrdé rány lenochům, a křesťanský kazatel dobře činí, odsuzuje-li často ten veliký hřích zahálky, který je matkou veliké rodiny hříchů.

Je to kniha knih, z níž se učila číst celá naše křesťanská civilizace, odkud svět západní kultury čerpal své pojetí morálky, umění a literatury(o Bibli)

Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero - to jsou naše nejsilnější zbraně. Jedno dítě, jeden učitel, jedna kniha a jedno pero můžou změnit svět.

Hodnotu mají jen staré knihy. Novou si přece každý může napsat sám.

"Lepší říct bolestivou pravdu než uklidňující lež, protože pravda si nakonec svou cestu ven najde a zraní tak víc, než by vůbec musela." ANONYM (úvod knihy Pohiodlné lži)

Já doopravdy dokážu být bezstarostná. Dokážu být přátelská. Ale nechtějte po mně, abych byla byla hodná. Být hodná, to není moje parketa. Dělá vám to těžkou hlavu? Prosím vás - hlavně se nebojte. Když nic, jsem aspoň spravedlivá. -Smrt (Zlodějka knih)

Největší a nejmilejší poklonu mi nedávno složil jeden Skot. Moje poslední kniha prý se mu tak líbila, že si ji málem koupil.

Knihy a filmy sú ako jablká a pomaranče. Obidve sú ovocie, ale chutia úplne rozdielne.

Prožil jsem toho hodně a myslím si teď, že již vím, co je třeba pro štěstí. Tichý život v ústraní na venkově, s možností být užitečný lidem, pro které je snadné konat dobro a kteří nejsou zvyklí na to, že by je někdo konal pro ně; potom pracovat a zabývat se něčím, o čem lze doufat, že to je k nějakému užitku, potom odpočinek, příroda, knihy, hudba, láska k bližnímu- taková je moje představa štěstí. A potom, k tomu všemu, mít tebe za družku a děti - je snad něco víc, po čem může toužit srdce muže?

Čteme si v příběhu vlastního života, jako bychom byli jeho součástí, jako bychom ho sami napsali. (Dash & Lily: Kniha přání)

Jsme naprosto přesvědčeni, že ten nejlepší způsob, jakým byste měli trávit svůj volný čas, je buď čtením nebo modlením. Můžete se velmi poučit z knih, které poté můžete užít jako pravé zbraně ve službě svého Pána a Mistra. Pavel volal, „přines knihy“ — přidejte se k tomu volání.

Je zoufalé nemít rozečtenou krásnou knihu, nemít v zásobě nic, co bychom mohli otevřít bez zklamání.

Kniha je věc ztracená mezi jinými věcmi, dokud nepotká člověka, který porozumí jejím znakům. Tehdy se dostaví jednoduchá emoce, jež se nedá psychologicky ani literárně vyložit - je to krása. (Borgesův svět)

Osmdesát, možná devadesát procent vydané literatury je z uměleckého hlediska bezcenné.... Z té desetiny knih, které mají uměleckou hodnotu, jich skutečně dobrých je třeba deset nebo patnáct.

Člověk může žít bez naděje, bez přátel, bez knih, dokonce i bez hudby, pokud dovede naslouchat vlastním myšlenkám, zpěvu ptáka pod oknem a vzdálenému hlasu moře.

Masłowskou podezřívám z toho, že je ruským špehem. Tu knihu napsala, aby se mohla beztrestně pohybovat v naší polské realitě a vytřít nám, Polákům, zrak. Nikdy v [život]ě bych se s ní nechtěl osobně setkat, neboť se bojím, že ze mě vysaje všechno to nejcennější a svým špehovsky-ruským způsobem si to předělá k obrazu svému. Na druhou stranu, jedná-li se o tu knihu, jsem velice spokojený. Otázka, zdali jde o literaturu mužskou nebo ženskou, zde není na místě. Je to kus lehce zkaženého literárního masa a zdá se, že bylo nutné žít čtyřicet let, abych si vůbec něco tak zajímavého přečetl.

Když dojde ke srážce dvou kultur, názory poraženého jsou potlačeny a vítěz pak sepíše historické knihy - knihy ve kterých opěvuje vlastní pravdu a pomlouvá poraženého nepřítele.

Ten, kdo nemiluje knihu, nemiluje moudrost. Ten, kdo nemiluje moudrost, stává se hlupákem.

Piš jen knihy, které nemůžeš nenapsat, bez kterých bys trpěl. Knihy nezbytné.

Známkou dobré knihy je, že se tím více líbí, čím starší se člověk stává.

Nic není v knize osudu psáno s větší jistotou než to, že tito lidé (černoši) mají být svobodní. Ani není o nic méně jisté, než že tyto dvě rasy, stejně svobodné, nemohou žít pod jednou vládou. Jejich povahy, zvyky a názory mezi nimi vytvořily nesmazatelné rozdíly

Jakkoliv je tedy budoucnost církve nepředvídatelná, zdá se mi, že můžeme předpokládat toto: Opus Dei v ní bude hrát velkou úlohu a dokonce ustanoví její nosnou strukturu, ať už se církevní stádce rozmnoží nebo se budou zmenšovat. – v úvodní kapitole knihy Případ Opus Dei

Spisovatelé by měli při psaní knih předstírat, že píší nejlepší dopis svého života pro svého nejchytřejšího kamaráda, což jim pomůže vyhnout se přílišnému vysvětlování.

Pravda má býti praktická a má se osvědčovati v životě; pravda, která k ničemu se nehodí, než aby vyplňovala tlusté knihy, kterých nikdo nečte, není žádná pravda. Důležité jest, že otázka pravdy a omylu se nerozřeší díváním se na zápas pravdy a lži, nýbrž aktivní účastí a osobní volbou pravdy.

To, co je skvělé na čtení, je, že na jednom řádku můžete narazit na něco, co jste se snažili vyjádřit celý život, nebo něco, na co jste se snažili přijít celý život.

Spálené knihy osvítily svět.

Některé pokrokové ženy si pletou erekci s reakcí, protože oboje znají jen z knih.

Nemám slov, abych vyjádřil, co cítím při čtení knih. Trávím spoustu času čtením, protože to velmi miluji. Dokážu se v té knížce úplně ztratit a zapomenout, kde jsem.

Ty knihy prostě nestály za nic. Byly špatné, byly odfláknuté. Snažily se být exaktní, ale používaly příkladů, které byly skoro správné, ale vždycky na nich byly nějaké mouchy. Definice nebyly přesné. Všechno bylo trochu mnohoznačné - autoři nebyli dost chytří na to, aby chápali, co „přesnost“ znamená. Jen ji předstírali. Vykládali něco, čemu nerozuměli a co bylo v dané chvíli dítěti úplně k ničemu. Psal to někdo, kdo pořádně nevěděl, o čem mluví, takže to bylo vždycky trochu špatně! A jak dobře učit podle knížek napsanými lidmi, kteří pořádně nerozumějí tomu, o čem mluví, to nedovedu pochopit. Nevím proč, ale ty knížky byly mizerné; MIZERNÉ PO VŠECH STRÁNKÁCH! Něco vypadalo na první pohled dobře, a pak mě z toho jímal děs. A takhle to vypadalo se všemi těmi knihami. Vykládaly o věcech, které byly neužitečné, zmatené a matoucí, mnohoznačné a částečně nesprávné.

,, Nepotřebujete pomoct, pane Hubermanne?",, Ne ne, jen hrajte dál pane Steinere." Pane Steinere. Lieselina tátu jste prostě museli mít rádi. (Zlodějka knih)

Ptáte se, dobří přátelé, komu se věřit má. Vězte - životu - ten učí líp než řečník, než kniha líp.

Nejlépe se člověk seznámí s určitým námětem, když o něm napíše knihu.

Musela jsem z Bangladéše utéct. Napadali mě, prohlásili za odpadlici. Vláda na mě vydala zatykač. Moje knihy zakázali. Nakonec nade mnou muslimští fundamentalisté vyhlásili fatwu, rozsudek smrti. A nikdo se nepostavil na moji obranu.

Poláci závidí, že sami nemají mezi spisovateli tak velkého psychologa. S naším pocitem nedostatečnosti se však mísí dvojznačný vztah ke všemu ruskému – jejich kulturu milujeme, nenávidíme, obdivujeme i zesměšňujeme zároveň. Milujeme ji ovšem právě proto, že ji můžeme tak snadno odsoudit – ukazuje přece tolik hrůz, špatných životních podmínek, pohrdání lidskou důstojností a krutostí páchaných na malých národech. Ale zase – polská knihkupectví jsou plná knih, opakujících dokola, že Dostojevskij nenáviděl Polsko, ale plynně hovořil naší mateřštinou. To nás uklidňuje, protože nic nepovažujeme za krutější pohrdání, než neúctu ke kráse polštiny. A teď si představte, že sám velký Dostojevskij dobře znal naši kulturu, tajně ji obdivoval, četl Mickiewicze a možná si od něj trochu vypůjčoval. No není to skvělé?.

Všude jsem hledal klid a nikde jej nenacházel, až v koutku s knihou.

Knihy sú ako zrkadlo : človek v nich uvidí iba to, čo má vo svojom vnútri. (TV)

Z čeho já osobně mám nebo nemám nějaké obavy, může být vám jako čtenáři nějaké mé knihy šumák. Mít nebo nemít obavy a jaké je s prominutím o ničem. Pocity a motivace jsou jedno. Je tu text, a ten nějak komunikuje. Anebo ne.

Hyeny jsou všude a válka demoralizovala nebývalým způsobem. (odmítavá reakce na knihu Jana Tomasze Grosse Zlaté žně, která popisuje okrádání obětí holokaustu Poláky)

Je ovšem pravda, že když autor vydá svou knihu napospas, nehodlá jí promlouvat k těm mnohým, kteří ji s nechutí odhodí nebo vůbec nevezmou do ruky, ale k těm několika, kdo ho pochopí, třeba líp než většina jeho spolužáků a vrstevníků.

Kdysi se někdo zeptal Stephena Kinga, jak píše knihy, a on odpověděl, že slovo po slově. Nikdy jsem neslyšel nic pravdivějšího. Všechno je to ve slovech, v podrobnostech - o fakta tolik nejde -, jde o detaily.

Knihy sú perfektná zábava. Žiadne reklamy, žiadna batéria, veľa radosti za každý jeden dolár. Zaujímalo by ma, prečo každý nemá pri sebe knihy namiesto tých mŕtvych nevyhnutných vecí v živote.

Kniha, ktorá nestojí za druhé prečítanie, obyčajne nestojí ani za to prvé.

Zrušte půjčování knih - bacily se šíří z nich!

Dobrá kniha je vzácnou životodárnou silou mistrovského ducha, balzamovanou a uchovávanou pro potřeby příštího života.

... většina problémů, jež svět za mého života zažil, vzešla z kontinentální Evropy a jejich řešení odjinud... (2002, v knize Umění vládnout)

Sú to knihy vďaka ktorým mám pocit, že som snáď nebola celkom sama.

Knihy píše každý, komu se zamane, ale prodat je, k tomu už je zapotřebí opravdového génia.

„Jsem vypravěč, nic víc nic méně. Ani filozof, ani sociolog. Já napořád ve svých posledních knihách mluvím k podobným postavám a postavičkám, jaké vystupují na Dobročinném večírku. A jak nim mluvím? Inu tak, že jim vypravuji příběhy, příběhy jejich, své vlastní, napolo smyšlené a napolo pravdivé. Já nemohu a nechci řešit problémy jako kněz, jako kritik, jako lékař. Nekáži, nepropaguji, nedávám recepty. Jen vypravuji. A není-li v něm vyprávění aspoň zárodek, aspoň náznak, aspoň světélko nových nadějí, jsem špatný vypravěč.“

Knihy jsou hrobkami myšlenek.

Manželství je kniha, jejíž první kapitola je psána ve verších a další v próze.

Pro čtenáře je dobrá kniha nejlevnějším koníčkem, pro autora nejdražším.

Mezi největší objevy, na něž přišel lidský duch v nejnovější době, patří podle mne umění posuzovat knihy, aniž jsme je četli.

Spisovatel je člověk, kterému nestačí knihy těch druhých.

Vzorem kadeta Bieglera z Haškova Švejka byl německý profesor Udo Kraft, který před svou smrtí ve válce napsal knihu Sebevýchova k smrti za císaře. Podobně dnes nešťastné lidské zdroje podstupují „sebevýchovu k smrti za globální ekonomický růst".

Kniha je učitel bez hole a metly, bez křiku a zlosti. Nikdy nespí, když k němu přijdeme; ptáme-li se ho, nezatají své myšlenky; když se mýlíme, neposmívá se.

Nos starý kabát a kup novou knihu.

" Je to, jako byste otevřeli dveře gigantického antikvariátu, jakoby se zvedla bouře čistě z knižního prachu a vála vám přímo do obličeje plesnivinu miliónů rozpadajících se foliantů." (Město snících knih)

Stepní vítr nespálí všechno, ale lidská zloba a předsudek zkazí kdeco ( z knihy Na řece)

Život se mění podle rozmarů osudu.(z knihy Země, kam nikdy nedojdeš.)

Kniha bez příběhu je jako člověk bez duše.

Knihy, které každý chválí, jsou ty, které nikdo nečte.

Zjistila jsem, že můj deník je svého druhu katarze, ve které psaní neběhá kolem dokolečka, jak to někdy dělají myšlenky o některých událostech. (z knihy Andílek)

!!! POZOR SPOILER KE KNIZE LOVCI!!!! Během jednoho týdne jsem zabil premiérku i prezidenta. Myslím, že tohle se zapíše do dějin.

Dva největší lidské vynálezy - knihtisk, který vedl k rozšíření knih, a televize, která lidi odnaučuje číst.

Kniha je nejlepším přítelem. Jsme knihami spojeni s duchem všech národů a dob.

Na knihách je katastrofální, že se nedá číst víc než jedna najednou a že knihu jednou přečtenou nelze už nikdy víc číst prvně.

Kdybych byl diktátorem, zakázal bych zákonem půjčování knih.

Patriotismus, který umí pociťovat hrdost, ale chronicky nedokáže pocítit stud, pokulhává. (k odmítavým reakcím na na knihu Jana Tomasze Grosse Zlaté žně, která popisuje okrádání obětí holokaustu Poláky)

Dějiny nevytváří náhoda ani bohové. Jsme to my sami. (Noc vlčice - Moira, kniha 3.)

Kniha má schopnost dokazovat mi o člověku to, co nevidím, co o něm nevím.

Knihy, které se nedají číst, které třeba nejsou napínavé, mi přijdou arogantní. Sama ráda čtu napínavé a zábavné knihy. A se stejným očekáváním přistupuji i ke svým knihám.

Doma jsem tam, kde mám knihovnu.

Lidské dítě, občas o tolik bystřejší než otupěle uvážlivý dospělý. (Zlodějka knih)

Moje srdce je jako otevřená kniha, aby si v ní celý svět mohl číst.

Knihu bych nevyměnil za žádnou ženu na světě. (Nabídka pána Vonka)

O svém štěstí rozhodujeme sami, tím, co děláme, jak uvažujeme, jak cítíme. A tím vlastně formujeme vlastní osud. Jisté je jen jedno: všichni nakonec skončíme v hrobě. (Černá kniha tajemství, st. 65)

Evoluce života na Zemi přirozeně je solidní vědecká teorie, která podává jednotný výklad dějů, které se odehrály v pozemské biosféře od doby vzniku života před minimálně 3,8 miliardy let. Podrobnosti najdete přirozeně jak v učebnicích evoluční biologie, tak v mnoha populárně/vědeckých knihách, které napsali naši odborníci, anebo které byly přeloženy do češtiny. Podtrhuji, že pro věřícího člověka tím nevzniká ani ten nejmenší problém, protože mezi vědou a vírou v křesťanském pojetí nemůže z principu být žádný rozpor. Rozpory jsou pochopitelně mezi vírou a pověrou a vědou a pavědou, ale tak tomu bylo odjakživa.

Když čtu knihu, pořád ještě pro mě není tak důležité rozumět, jako vytvářet si k textu odpovídajíci fantazie.

Toto zabije ono. Kniha zabije budovu. (Chrám Matky Boží v Paříži)

Budeš-li rozdávat z bohatství svých vědomostí, čím více rozdáš, tím víc ti zůstane. (z knihy Doktorka z domu Trubačů)

Jedině muž, nikdy žena, je s to hodinu před plesem číst filosofickou knihu nebo dokonce na plese na ni myslet.

Nadepsat poslední stránky knihy slovem obsah zní v některých případech troufale.

Literární kritikové zastupují většinu lidstva - tu, která knihy nečte.

Neznášam mudráckych filozofov, ktorí vám vykladajú, že čas je veľký liečiteľ. Čas je iba anesteziológ. Ubiehajúce roky potlačia bolesť, ale rana ostane. (Kniha: Mŕtvoly sa nerátajú)

"... mysl potřebuje knihy, tak jako meč potřebuje brus, pokud má svoje hrany udržovat nabroušené." Hra o trůny

Po osmi knihách už tolik nevnímám samotné psaní jako obřad a víc se soustředím na to, co chci říct.

S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školu. Bez knih pak nebývá učený nikdo ani ve škole.

Vladimír je ryzí, láskyplný, intelektuální buldozér. Měl by o divadle Život napsat knihu. Je to brilantní herec, ale i rétor a učitel. Říká se, že není malých rolí. Viděl jsem jej ve spoustě představení, kdy svým výkonem udělal z představení dechberoucí spektákl.

Kniha je lékař a zároveň i lék. Stanovuje diagnózu i terapii.

Dobrá kniha je jako svědění, na které nedosáhnete. Nemůžete je prostě nechat na pokoji.

Podle mne by se nikdo neměl do psaní autobiografie pouštět dřív, než jeho život skončil. (z knihy Andělé všehomíra)

Náruživý knihomol - čte dokonce i ty knihy, které recenzuje.

... Ano, jsem přesně takový jako postavy v mých knihách. Jsem tvrdý chlapík a je o mně známo, že dokážu holýma rukama přepůlit rohlík...

Musíme přečíst hodně knih, abychom zjistili, o čem je život, a musíme hodně zažít, abychom přišli na to, že buď špatně žijeme, nebo jsme četli špatné knihy.

Každá kniha má duši – duši toho, kdo ji psal, a duši těch, kdo ji četli a snili s ní. (Andělská hra)

Malárie nakonec dostane každého, a tak vznikají malarické historky, jež si přeživší biologové vyprávějí, kdykoli se k tomu naskytne v nějakém tropickém baru příležitost. Nejinak je tomu i v této knize, jíž se téma malárie vine jako červená nit (což je pro chorobu krve docela vhodná metafora).

Jsem pomalý čtenář, ale většinou se dostanu za rok přes sedmdesát nebo osmdesát knih, většinou beletrie. Nečtu je, abych studoval řemeslo, ale protože mě to baví.

Láska je tak osamělý sport. (Kniha)

Ten, kto hledá jádro příběhu v prostoru mezi knihou a autorem, se mýlí. Pátrat není třeba v prostoru mezi autorem a tím, co napsal, ale v prostoru mezi textem a čtenářem.

Vezmete-li své štěstí a dáte-li je do rukou partnerky, dříve nebo později je rozbije. Dáte-li své štěstí druhému, vždycky vám ho může vzít. Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. - z knihy Láska, vztaky a přátelství

„A pak ať někdo tvrdí, že rodinná disharmonie působí neblaze na intelektuální výkony dětí. Nás se to rozhodně netýkalo, naše slovní zásoba se dramaticky rozšiřovala.“ - Druhá stříbrná kniha snů

Nejsem fašista. Dovedu si představit risika s mezinárodním prosazováním takového cíle. Československo nemá možnosti jít cestami Itálie. (J. A. Baťa ve své knize v kapitole k fašistické Itálii )

Co bych dal za to, kdybych mohl dělat knihovníka na malém městě.

Psaní se u mě rovná výzkumu. Při psaní ohledávám, ochutnávám, zkoumám. Musí tam jít o něco zásadního. Na začátku knihy jsem jiný než po dopsání.

Jeho knihy sloužily tak vysokým ideálům, že přestaly sloužit ke čtení.

Knihy jsou kompasy, dalekohledy, sextanty a mapy, připravené jinými lidmi, abychom mohli plout nebezpečnými oceány života.

Student musí vědět všechno, asistent všechno, co je v knihách, docent musí vědět, kde jsou knihy, a profesor, kde je docent.

Každý nový román posouvá můj termín odevzdání, tak mě jen nechte žít tak dlouho, abych dokončil další knihu.

Kromě mě, jen moji překladatelé čtou každé slovo mých knih.

Knihy mají mnoho příjemných vlastností pro ty, kdo je umějí volit; ale nic dobrého není bez stínu: je to potěšení, které není čiré, stejně jako ta ostatní; má svoje nevýhody, a to značně tíživé. Duše se jimi cvičí, ale tělo zůstává zatím v nečinnosti, vadne a smutní.

„Vybranými a zkomolenými citáty dal úplně jiný smysl té knížce a ještě mě sepsul mravně: prý bych mohl napsat objektivní knihu o USA, kdybych se prý… nebál.“

Poválečný odsun Němců z Československa dodnes zůstává živou a stále rozporuplnou událostí. Týká se řady posledních žijících účastníků, jejich potomků i těch, kteří stáli na druhé straně, na straně svědků bouřlivých shromáždění českých Němců toužících vejít Heim ins Reich. Tento příběh se rozpíná mezi nimi, těmi všemi, kteří prošli válkou. Rozpíná se mezi skutečnými historickými událostmi i mezi milníky jednotlivých lidských osudů. Rozpíná se ve skutečných ulicích skutečného města, které se muselo vyrovnat s poválečnou situací. Připomíná jeden z méně známých poválečných excesů, pochod na Pohořelice, který dodnes obestírá mnoho mýtů a polopravd. Smyslem této knihy není je vyvrátit ani zvážit míru provinění, obhajovat ani soudit. Je to příběh jednotlivce, který byl obětí války. (o knize Vyhnání Gerty Schnirch)

Čas jako všeničící proud odnáší vše. (Smrť v knize Mort)

Lidé mají v dnešní době zvláštní názor, že se lze všemu naučit z přednášek. Já však myslím, že přednášky nemohou tolik prospěti jako četba knih, z nichž se přednášky konají.

Když mám něco málo peněz, kupuji knihy; a když něco zbyde, nakoupím jídlo a oblečení.

Kdo v ruce drží knihu, už v ní nemá místo pro meč.

Knihy jsou lidem tím, čím jsou perutě ptákům.

Na vrcholu radosti přichází žalost (z knihy Na řece)

Kompilátor je autor knih z cizích citátů, aforista je autor citátů do cizích knih.

Jsou dva druhy knih. Jedny zkrášlují náš život, druhé náš byt.

Zjistil jsem, že se z knihy velmi poučím, ale samy ze mne člověka neučiní.

Knihy nás mění, polepšují a vylepšují, pokud jsme polepšení schopni a pokud o ně stojíme.

Hluboko sběhlý v knihách, v něm samém mělčina.

Přítomnost knihovny je v utopiích vzácná. Obecně vzato přistupují utopisté ke knihám s nedůvěrou: jde o objekt soukromého rázu, který izoluje jedince a vzdaluje ho kolektivu, nehledě k tomu, že kniha může čtenáři nasadit do hlavy nepatřičné myšlenky. K čemu jsou nám knihy, žijeme-li v ideálním světě? (Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem )

Knihy se dají zničit snadno. ALe slova budou žít tak dlouho, dokud si je lidé budou pamatovat. - Jsem zlomená

Mám vášeň učit děti, aby se staly čtenáři. Aby byly s knihou rády, nikoli stresovány. Knihy by neměly odrazovat, měly by být vtipné, vzrušující a nádherné.

Musíme zrušit teriéry!<br >(měl na mysli „bariéry“)

Lidé, kteří píší knihy, jsou zřídka intelektuálové. To jsou ti lidé, kteří mluví o knihách, které napsali jiní.

Lukavský se totiž stal po Vojanovi a Kohoutovi zatím posledním kralevicem dánským, na kterého se vzpomíná jako na legendu – Marcela Kašpárková v knize Deset vyznání (2001)

Věříme ve špatné věci. - Dash&Lily;: Kniha přání

Má-li být toto spravedlnost, půjdu domů a spálím své právnické knihy.

Žádný šálek čaje není dost velký, ani žádná kniha není dost tlustá na to, abych byl spokojený.

... chtěl bych požádat své současníky i budoucí čtenáře,... jestliže zjistí, že jsem se v některé části svého díla dopustil úmyslně chyby a zamlčel jsem pravdu, aby mně to bez milosti vytkli. Pokud jsem tak učinil z nevědomosti, aby mně to vzhledem k rozsahu tohoto spisu a jeho širokém záběru odpustili. (Dějiny IV - kniha XVI/20)

Jestliže nemůžeme s potěšením číst knihu zas a znovu, není třeba ji číst vůbec.

A co se týče hodnocení literatury, už francouzští strukturalisté, například Todorov, zdůrazňují, že k ní nelze přistupovat bez zaměření na čtenáře. Hodnocení totiž předpokládá, že si uvědomujeme, co čtenář od literatury vyžaduje a co mu literatura může dávat. Kniha se sama o sobě bez ohledu na konkrétní čtenáře, kteří ji budou číst, hodnotit nemůže.

Potěšení z četby se zdvojnásobuje, když člověk žije s někým, kdo sdílí stejné knihy.