Kniha je zrcadlo. Když do něj nakoukne opice, nemůže z něho vykouknout apoštol.

„Vybranými a zkomolenými citáty dal úplně jiný smysl té knížce a ještě mě sepsul mravně: prý bych mohl napsat objektivní knihu o USA, kdybych se prý… nebál.“

Rozumný člověk má vědět, co třeba mít v hlavě a co se má hledat v knihách.

Jsou horší zločiny, než pálení knih. Daleko horší je je nečíst.

Čteme ze stále ošumělejší knihy přírody.

Určitě by nebylo marné, kdybych mohl jako německý filozof Hegel, poté, co mu někdo předhodil, že jeho teorie neodpovídá skutečnosti, jednoduše pronést: "Ubohá skutečnost, ta na tom musí být špatně" (z knihy Andělé všehomíra)

... Ano, jsem přesně takový jako postavy v mých knihách. Jsem tvrdý chlapík a je o mně známo, že dokážu holýma rukama přepůlit rohlík...

Bábi měla sice proti čtení jisté námitky filozofického druhu, ale byla ta poslední, kdo by chtěl tvrdit, že knihy, zvláště ty s velkými stranami a na měkkém papíře, nemají své uplatnění.

Pravda má býti praktická a má se osvědčovati v životě; pravda, která k ničemu se nehodí, než aby vyplňovala tlusté knihy, kterých nikdo nečte, není žádná pravda. Důležité jest, že otázka pravdy a omylu se nerozřeší díváním se na zápas pravdy a lži, nýbrž aktivní účastí a osobní volbou pravdy.

Kniha měla ten účinek, jaký obvykle dobré knihy mívají - hlupáci po ní zhloupli, moudří zmoudřeli a zbývající tisíce se nezměnily.

Z obtížnosti překladu jsem byl zpočátku tak rezignovaný, že jsem měl skutečnou zlost na knihu a autora. (o Odysseovi Jamese Joyce)

Věříme ve špatné věci. - Dash&Lily;: Kniha přání

Život je kniha a je tam ještě tisíce stránek, které jsem nepřečetl.

Předností většiny knih je, že se bez nich lze obejít.

Jsem pomalý čtenář, ale většinou se dostanu za rok přes sedmdesát nebo osmdesát knih, většinou beletrie. Nečtu je, abych studoval řemeslo, ale protože mě to baví.

Když čtu špatnou knihu, lituji z celého srdce, že v dnešní době už umí číst každý.

Všechny dobré zásady jsou již v knihách napsány, nyní ještě zbývá je uskutečnit.

Většina z nich je jako otevřená kniha... až ne tebe. Ty mě mateš.(Zář-Jake)

Má vlasy jako peří. (Zlodějka knih)

Věřím, že Bible je tím nejlepším darem, který kdy Bůh lidem dal. Veškeré dobro od Spasitele světa je k nám komunikováno skrze tuto knihu.

Většina dnešních knih vypadá, jako by byly sepsány zajeden den, a to z knih, které byly přečteny den předtím.

Konečným cílem cenzury je povolovat jen takové knihy, které stejně nikdo nečte.

Knihy jako největší přátelé rády s námi rozmlouvají, o čemkoli s námi upřímně a jasně a bez přetvářky hovoří, poučují nás, dávají nám návody, povzbuzují nás, utěšují a jako přítomné nám předvádějí věci našemu zraku velmi vzdálené. Ó, podivuhodná je moc, vznešenost a přímo jakási božskost knih.

Bezpečným znakem dobré knihy je, že se nám líbí o to víc, o co jsme starší.

Ta kniha je jak moudrá učitelka, / na každej osud má svůj paragraf, / a já jsem rád, když sazba není velká. / Přece jen někdo vyjde živ a zdráv. - Píseň o trestním zákoníku

Kdo v ruce drží knihu, už v ní nemá místo pro meč.

Politika není špatné povolání. Když uspějete, dostane se vám spousty poct. Když se zostudíte, můžete o tom aspoň napsat knihu.

Žena je buď kniha se sedmi pečetěmi anebo korespondenční lístek.

Nadepsat poslední stránky knihy slovem obsah zní v některých případech troufale.

Některé pokrokové ženy si pletou erekci s reakcí, protože oboje znají jen z knih.

Nikdy nepůjčuj knihy, protože nikdo ti je nikdy nevrátí. Jediné knihy v mé knihovně jsou ty, které mi půjčili jiní.

Zastávám názor, že dokonalost formy i krásy je vlastní veškerému lidstvu. (Čtyři knihy o proporcích lidského těla)

Mimo psa je kniha nejlepší přítel člověka. Uvnitř psa je moc tma na čtení. (Rozesmátá mrtvola)

Knihy a tablety by měly být dětem ukázány a dospělí by měli pomoci dětem je objevovat. Ukázat cenné věci. Je třeba být průvodcem.

Kniha dokáže člověka probudit!

Domnívám se, že člověk se nemá za to, co je, ani stydět, ale ani se povznášet. Prostě si říct – Pán Bůh tě postavil sem a nalož s tím, jak můžeš nejlépe.(V rozhovoru pro knihu Renáty Holčákové Ztráty a nálezy v životě.)

Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý.

Jsou lidé, kteří mají knihovnu, tak jako eunuchové mají harém.

Knihy byly jediným místem, kde existoval soucit, útěcha, štěstí a láska. Knihy měly rády každého, kdo je otevřel, rozdávaly pocit bezpečí a přátelství a nic za to nepožadovaly, nikdy, ani když se s nimi zacházelo špatně.

Jakkoliv je tedy budoucnost církve nepředvídatelná, zdá se mi, že můžeme předpokládat toto: Opus Dei v ní bude hrát velkou úlohu a dokonce ustanoví její nosnou strukturu, ať už se církevní stádce rozmnoží nebo se budou zmenšovat. – v úvodní kapitole knihy Případ Opus Dei

Knihy jsou řeky, které zavlažují celou zemi, jsou prameny moudrosti, knhy jsou hlubiny bezedné, těší nás ve smutku, jsou uzdou zdrženlivosti.

Co ti ten parchant udělal, že jsi mu kvůli tomu pohodila knihu čelním sklem? (– Reece, Vzdej se mi.)

Knihy a filmy sú ako jablká a pomaranče. Obidve sú ovocie, ale chutia úplne rozdielne.

Nic není v knize osudu psáno s větší jistotou než to, že tito lidé (černoši) mají být svobodní. Ani není o nic méně jisté, než že tyto dvě rasy, stejně svobodné, nemohou žít pod jednou vládou. Jejich povahy, zvyky a názory mezi nimi vytvořily nesmazatelné rozdíly

Většina z nás se nemůže toulat sem a tam, hovořit s kdekým, poznat všechna města na světě. Na to nemáme čas, ani peníze, ani dost přátel. Věci, které hledáte, Montagu, na světě jsou, ale jediný prostředek, který s devadesáti devíti procenty těch věcí seznámí průměrného človíčka, jsou knihy. (451 stupňů Fahrenheita)

Čteme si v příběhu vlastního života, jako bychom byli jeho součástí, jako bychom ho sami napsali. - Dash & Lily - Kniha přání

Kniha má schopnost dokazovat mi o člověku to, co nevidím, co o něm nevím.

„Duchovní“ povaha vatikánských zájmů se neprojevuje tím, že by představitelé či diplomaté Svatého stolce jednali za všech kolností nezištně, altruisticky, že by zásadně vylučovali možnost využít slabostí svých partnerů či protivníků atd. Mají však odlišné pořadí priorit, než je jinak běžné, a z toho plyne, že jsou občas „nevypočitatelní“, čímž se rozumní, že jejich postup nelze odhadnout podle měřítek, která se užívají jinde. Při jednáních se „světskými státy“ jsou pro Vatikán často důležité mnohé věci, jež jsou pro jeho protějšek vedlejší a naopak. Je-li postaven před volbu, může pozorovatele překvapit tím, že se rozhodne pro variantu, jež je pro něho podle veškerého zdání nevýhodná. Ale udělá to vědomě, protože tím získá něco v oblasti, o které onen pozorovatel nemá ani tušení. — v knize Fenomén Vatikán (2004)

Všude jsem hledal klid a nikde jej nenacházel, až v koutku s knihou.

Pro mě je důležité to dílo, které mám právě napsat, protože nevím jak to mám udělat. To zaměstnává pozornost. S těmi napsanými už mám klid. Kniha je jako infekce, organismus si s ní nějak poradí. Onemocní na nějaký čas až do doby, než přijde jiná infekce.

Zjistila jsem, že můj deník je svého druhu katarze, ve které psaní neběhá kolem dokolečka, jak to někdy dělají myšlenky o některých událostech. (z knihy Andílek)

Napsal jsem humoristickou knihu o období, ve kterém mnoho humoru nebylo. Je to takový chronologický přehled stalinismu. Velká část knihy je věnována Československu - nezákonné okupaci vaší země. Myslím si, že Izrael je jediná země, která rozumí Československu, a naopak jedině český národ plně chápe Izraelce.

Muži obdivují ženy, které mluví jako knihy, ale berou si ženy, které vaří jako z kuchařské knihy.

Musela jsem z Bangladéše utéct. Napadali mě, prohlásili za odpadlici. Vláda na mě vydala zatykač. Moje knihy zakázali. Nakonec nade mnou muslimští fundamentalisté vyhlásili fatwu, rozsudek smrti. A nikdo se nepostavil na moji obranu.

Dítě spíš snese špínu, než aby mu chyběl loket, který by ho pochoval, a srdce, které by ho přivinulo. (z knihy Doktorka z domu Trubačů)

Jako spisovatelka až tak pilná nejsem. Když napíšu knihu, dám si pak klidně i dva roky pauzu. A co se týká talentu a jeho hranic: jsem si samozřejmě dobře vědoma svých limitů a je mi jasné, že tak jako Nabokov nikdy psát nebudu....

Stinnou stránkou nových knih je, že kvůli nim nemáme čas číst staré.

Ženská duše je pro mě otevřená kniha, jenže napsaná v nesrozumitelném jazyce.

Byl hrubý, primitivní, žádostivý potěšení těla a přitom chytrý a mazaný. V prostředí inteligence strany se něm říkalo, že nečetl jedinou knihu od doby Gutenberga, ale stejně se ho báli.

Knihy se dají zničit snadno. ALe slova budou žít tak dlouho, dokud si je lidé budou pamatovat. - Jsem zlomená

Kniha je učitel bez hole a metly, bez křiku a zlosti. Nikdy nespí, když k němu přijdeme; ptáme-li se ho, nezatají své myšlenky; když se mýlíme, neposmívá se.

Literatúra nesúvisí s túrou. Kto by už vláčil knihy do kopca.

Poláci závidí, že sami nemají mezi spisovateli tak velkého psychologa. S naším pocitem nedostatečnosti se však mísí dvojznačný vztah ke všemu ruskému – jejich kulturu milujeme, nenávidíme, obdivujeme i zesměšňujeme zároveň. Milujeme ji ovšem právě proto, že ji můžeme tak snadno odsoudit – ukazuje přece tolik hrůz, špatných životních podmínek, pohrdání lidskou důstojností a krutostí páchaných na malých národech. Ale zase – polská knihkupectví jsou plná knih, opakujících dokola, že Dostojevskij nenáviděl Polsko, ale plynně hovořil naší mateřštinou. To nás uklidňuje, protože nic nepovažujeme za krutější pohrdání, než neúctu ke kráse polštiny. A teď si představte, že sám velký Dostojevskij dobře znal naši kulturu, tajně ji obdivoval, četl Mickiewicze a možná si od něj trochu vypůjčoval. No není to skvělé?.

Budoucnost je sto tisíc nitek, zatímco minulost je tkanina, kterou nelze utkat znovu.(Z knihy: Xenocida)

Mezi největší objevy, na něž přišel lidský duch v nejnovější době, patří podle mne umění posuzovat knihy, aniž jsme je četli.

Když přestaneš snít, přestaneš žít. (kniha Neklidná hvězda)

Sú to knihy vďaka ktorým mám pocit, že som snáď nebola celkom sama.

Umění knihtisku je faktem, od něhož se datuje druhý díl světa a umění, který se od prvního zcela liší.

Potěšení z četby se zdvojnásobuje, když člověk žije s někým, kdo sdílí stejné knihy.

Byly časy, kdy byl jeden student bezmála vyloučen z fakulty, protože jeho kolega zpozoroval v jeho knihovně Kafkovu knihu a ohlásil to … (o studiu na na fakultě žurnalistiky Univerzity Karla Marxe v Lipsku)

Kniha je nejtrpělivější a nejzábavnější společník.

Je to spíš jihoafrický Dostojevskij než Tolstoj. Coetzee se zajímá o lidské niterné a filosofické záležitosti. Explicitní vyjadřování jihoafrické nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 1991 Nadine Gordimerové je mu však cizí. Její knížky, to jsou vlastně moderní dějiny Jihoafrické republiky. To se o Coetzeeho knihách říct nedá.

Nemám ráda, když se věci rozebírají, když se mluví dlouze o tom, co si myslíme, o čem sníme. Proto jsem se rozhodla vyjadřovat se ve svých knihách velice prostě.

Podle mne by se nikdo neměl do psaní autobiografie pouštět dřív, než jeho život skončil. (z knihy Andělé všehomíra)

Aby sme mohli čítať dobré knihy, nesmieme čítať zlé, lebo život je krátky a naše sily sú ohraničené.

Dostal jsem dopisy od šesti různých lidí. Jeden byl z Austrálie, jeden z Německa a další pro změnu z Anglie, ale všichni psali stejně: „Vaši knihu CESTA jsem vzal do ruky po večeři a skončil až druhý den ve tři čtvrtě na čtyři ráno a pak jsem vstal z postele, šel nahoru, vzbudil děti a prostě jsem seděl na posteli a držel je v náručí.“

Věřím, že i průměrný člověk, pokud cokoliv dělá s láskou a čistými úmysly (autor knihy, prodejce, řemeslník), může být úspěšný a dosáhne všeho.

Kniha je leknínem, který roste jen v těch myslích, kde je dostatek vody.

V Čechách se vždycky kradlo, což o to. Ale dřív se lidi alespoň styděli. (…) Amerika, která je nejúspěšnější kapitalistickou zemí, má ale také národ, který je nábožnější, než jsme my. Ne že by v tom nebyly mouchy. Ale celkově je americký systém založen na přísných, puritánských a často i pokryteckých duchovních základech. My jsme to budovali bez nich, což bohužel mělo a má své výsledky. Heslo TGM „Nebát se a nekrást“ jsme si trochu zkrátili na „Nebát se krást“.(V rozhovoru pro knihu Renáty Holčákové Ztráty a nálezy v životě.)

"... mysl potřebuje knihy, tak jako meč potřebuje brus, pokud má svoje hrany udržovat nabroušené." Hra o trůny

S tělesnou láskou je tomu obvykle jako knihou: jen málokterou knihu chceme číst znovu a znovu, jakmile jednou známe zápletku.

Bible se dnes křesťanům znovu stala lidskou knihou. Nevidí v ní spis nadiktovaný Bohem, tak jako jej v ní neviděl ani Ježíš. Kdyby byl takto chápal Starý zákon, nemohl by říci nejedno své: "Říkáno bylo starým, ale já pravím vám" (Mt 5). Nebyl by tak směle přestupoval přikázání...

Žádnou jinou knihu, než svět. Žádné jiné vyučování než fakta.

Dobrá kniha je jako svědění, na které nedosáhnete. Nemůžete je prostě nechat na pokoji.

Knihu robí dobrou jej dobrý čitateľ.

Když se hlava srazí s knihou a ozve se dutý zvuk, je to vždycky chyba té knihy? (D 399)

... smutek je jako rána, která zhnisá, když se včas neléčí. (z knihy Prokletý trůn)

Kniha je nejmocnější zbraní národa. Národ, který si váží knih, váží si zároveň své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu.

Doba je taková, že každý by se měl mít na pozoru před psanými knihami.

Neodvážiš-li se ničeho, pak na konci dne nic bude vše, co jsi získal. (Kniha hřbitova)

Raději bych byl člověkem v podkroví se spoustou knih, než králem, kterému se nechce číst.

Velká kniha trvalé hodnoty nikdy nemůže být napsána o bleše, třeba se už mnoho lidí o to pokoušelo. (Bílá velryba)

Nikdy jsem si zvlášť nepotrpěl na knihy, protože v nich trvá moc dlouho, než autor vylíčí barvu očí všech postav.

Člověk může žít bez naděje, bez přátel, bez knih, dokonce i bez hudby, pokud dovede naslouchat vlastním myšlenkám, zpěvu ptáka pod oknem a vzdálenému hlasu moře.

Pokoj bez knih je jako tělo bez duše.

Stroj času skutečně existuje, jsou jím knihy.

Kniha je řeč, kterou se mezi sebou dorozumívají generace.

Až jako dospělý muž jsem pochopil, že člověk si nemůže, jak se mu zachce, zvolit pro život ten nejlákavější příběh svých knih, ale že musí přijmout ten příběh, který odpovídá tvaru jeho duše, a prožít ho až do konce.

Myslím si, že výchozím bodem pro vytvoření nové choreografie může být mnoho věcí. Může to být kniha, kterou jsem četl, hra, na které jsem byl v divadle, může to být hudba, která vás přiměje vstát a tančit, zrovna tak to může být i nějaká životní zkušenost. Myslím si každopádně, že to nejdůležitější, pokud se jedná o nějaký zdroj kolem vás, je to, že vnímáte sami sebe jako jeho součást.

S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školu. Bez knih pak nebývá učený nikdo ani ve škole.

Úžasnou věcí na knihách je, že jsou v nich občas fantastické obrázky.

Dobrá kniha je drahokam, ktorý vrhá záblesky radosti a šťastia do všetkých vrstiev ľudskej spoločnosť.

Spálené knihy, nu budiž, ale spálené pečeně?

Nejdříve si knihu koupíš, potom si ji přečteš. Kolik spisovatelů by zemřelo hladem, kdyby tomu bylo naopak.

Kniha je most od zvířete k člověku. Číst znamená polidšťovat se.

Má-li být toto spravedlnost, půjdu domů a spálím své právnické knihy.

Patriotismus, který umí pociťovat hrdost, ale chronicky nedokáže pocítit stud, pokulhává. (k odmítavým reakcím na na knihu Jana Tomasze Grosse Zlaté žně, která popisuje okrádání obětí holokaustu Poláky)

Žijeme příliš v knihách, a ne dost v přírodě. Podobáme se pošetilci Pliniovi mladšímu, který studoval styl řeckého řečníka, zatímco venku pohřbíval Vesuv patero měst.

Chtěl bych jednou v životě napsat knihu, která by byla tak dobrá a silná, že by upoutala i člověka stiženého zánětem okostice.

Dobrá kniha je vzácnou životodárnou silou mistrovského ducha, balzamovanou a uchovávanou pro potřeby příštího života.

Každá kniha je dobrodružství. K tomu fantazie, nebo si přečíst něco jiného. To mě tlačilo do psaní.

Knihy jsou nesmrtelnými potomky otců, jimiž pohrdají.

... chtěl bych požádat své současníky i budoucí čtenáře,... jestliže zjistí, že jsem se v některé části svého díla dopustil úmyslně chyby a zamlčel jsem pravdu, aby mně to bez milosti vytkli. Pokud jsem tak učinil z nevědomosti, aby mně to vzhledem k rozsahu tohoto spisu a jeho širokém záběru odpustili. (Dějiny IV - kniha XVI/20)

... Trilogie štěstí, skvělá a nádherná, měla pokračovat po celé léto až do podzimu. Pak měla náhle skončit, protože nádhera ukázala cestu utrpení... Zlodějka knih

Knihy jsou hrobkami myšlenek.

KEĎ ZAČNETE ČÍTAŤ DOBRÉ KNIHY PRESTANÚ SA VÁM PÁČIŤ ZLÉ

Život nezískává na hodnotě délkou, trváním, ale hloubkou, obsahem... Čteme-li něčí životopis, také jej nehodnotíme podle tloušťky knihy. ale podle bohatosti obsahu a formy zpracování.

Jsou knihy, ktoré by měl mít člověk zakázáno číst příliš brzy. Pak se s nimi mine nebo se ho nedotknou. Stejné je to i s filmy. Měla by na nich být nálepka: Nevidět nebo nečíst, dokud něco neprožijete.

Nepotřebujeme mravnosti a náboženství abstraktně, v soustavách a v knihách, ale v životě, v hospodaření a v politice. Etika není pro psací stůl, náboženství není pro kostel.

Knihy jsou nádobami ducha.

Člověk je tu proto, aby si něco předsevzal a aby to vykonal. Pouhá existence je moře bez vody, kniha bez obsahu, život bez života.

Tohle je kniha rozmazleného dítěte, věnovaná všem ztřeštěncům, kteří jsou příliš čistí, aby mohli šťastně žít. Kniha pro ty, kteří by neměli trpět odloučením, které sami vyprovokovali, a kteří přesto trpí bolestí tím nezvratnější, že o sobě vědí, že jedině oni sami jsou za ni zodpovědní.

“Žádný člověk není bezcenný, když pochopíte jeho touhy. Žádný život není nic. Ani těch nejhorších mužů a žen. Když pochopíte jejich srdce, zjistíte, že udělali něco šlechetného, co je aspoň trochu vykupuje z jejich hříchů.” ( Z knihy: Mluvčí za mrtvé)

Knihy píše každý, komu se zamane, ale prodat je, k tomu už je zapotřebí opravdového génia.

O svém štěstí rozhodujeme sami, tím, co děláme, jak uvažujeme, jak cítíme. A tím vlastně formujeme vlastní osud. Jisté je jen jedno: všichni nakonec skončíme v hrobě. (Černá kniha tajemství, st. 65)

Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero - to jsou naše nejsilnější zbraně. Jedno dítě, jeden učitel, jedna kniha a jedno pero můžou změnit svět.

Věřit v knihy jako prostředek činu je ze všeho nejvíc otázka víry a nevíry.

Čím více roste naše známost s dobrými knihami, tím menší stává se okruh lidí, s nimiž toužíme obcovat.

Byla to pro mě záhada, a teď to bude navždy. Z knihy Pianista: Wladyslaw Szpilman

Lidem říkám, že jsem nikdy nepřečetl ani jedinou svou knihu. Oni si myslí, že si z nich dělám legraci, ale je to pravda pravdoucí.

Přítomnost knihovny je v utopiích vzácná. Obecně vzato přistupují utopisté ke knihám s nedůvěrou: jde o objekt soukromého rázu, který izoluje jedince a vzdaluje ho kolektivu, nehledě k tomu, že kniha může čtenáři nasadit do hlavy nepatřičné myšlenky. K čemu jsou nám knihy, žijeme-li v ideálním světě? (Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem )

A jako většina trápení to napohled začalo šťastně.... Zlodějka knih

Slova tóry se zjeví jen tomu, kdo je miluje. A my jsme chtěli mluvit o knihách, a nemilovali jsme je, chtěli jsme se jim vysmát... (Foucaultovo kyvadlo)

Chcete si připadat chytřejší? Čtěte hloupé knihy.

Náruživý knihomol - čte dokonce i ty knihy, které recenzuje.

Mladá autorka bezpochyby volí temné stránky života. Portrétuje svět lidí odpudivých, ošklivých a zlých, kteří budí stejné množství odporu jako soucitu. Předností tohoto románu je, že se maximálně přibližuje svým hrdinům a odhaluje v nich skryté démony, ani na moment však neztrácí svou důvěryhodnost, ačkoli hrdinové mají groteskní rysy a návyky. Silnými stránkami spisovatelky jsou také smysl pro humor a cit pro jazyk, básnický a zároveň adekvátní pro zvolenou optiku. (o Małgorzatě Rejmerové a její knize Toximie

Knihy musejí být těžké, protože je v nich celý svět.´´ (Inkoustové srdce)

Bůh mě dal tuto velikou knihu, abych z ní kázal, a vložil-li do ní něco, co shledáváte nevhodným, jděte a stěžujte si Jemu, ne mě. Já jsem jenom Jeho služebník, a je-li Jeho poselství, jež mám hlásat, nepříjemné, nemohu s tím nic dělat.

Pergamen tvou touhu neuhasí. Klíč k moudrosti nenajdeš na stránkách knih. Kdo po tajích života myšlenkou každou prahne, ve své duši najde pramen jich.

Staré dřevo k spálení, stará kniha ke čtení, staré víno k pití, starý přítel k vyprávění.

Když chci něco objevit, začnu tím, že přečtu o všem, co už se v tomto oboru udělalo - na to jsou všechny ty knihy v knihovnách.

MUŽI SÚ V KNIHÁCH ZAUJÍMAVEJŠÍ AKO V ŽIVOTE

Moje knihy nejsou historické romány. Když píšete o minulosti, píšete o své současnosti. Tomu se nedá vyhnout. Jiná historická doba je spíš způsobem, jak román někam umístit.

Nikdy nepřestanete číst, ani když přečtete všechny svoje knihy, stejně jako nikdy nepřestanete žít, přestože smrt je neodvratná.

V knihách jsem cestovala, a to nejen do jiných světů, ale na můj vlastní.

Taky jsem nedávno v jednom českém filmu slyšel, jak nějaká maminka vysvětluje chlapci, že v Boha nevěří, protože s takovým Bohem, který může dopustit takovouhle válku, nechce nic mít. Je to časté tvrzení a dá se libovolně rozšířit: jak mohl Bůh dopustit atomovou bombu, Černobyl nebo díry v ozónu?! To vše by náš boží poradce jistě hravě direktivní cestou zvládl. Jenže Bůh stvořil svět a dal mu dokonalý řád – a kdo zavedl do světa neřád, byl člověk – obdarovaný svobodnou vůlí. – v knize Deset vyznání (2001) Marcely Kašpárkové

Nevědomost je blažená, říká se, ale já tomu nevěřím. Nevědomost je past, která vede lidi k tomu, aby činili nesprávná rozhodnutí. (z knihy Andílek)

Svět je pěkná kniha, ale málo platna tomu, kdo v ní neumí číst.(Mylord Artur v prvním jednání, výjevu čtrnáctém hry Pamela.)

Má práce, tak jako práce Proustova, sestává z jedné obrovské knihy, jenže já ji psal v běhu a ne na posteli nemocného.

Mám ráda ty své knihy, které neměly úspěch a největší ohlas.

Rád cítím hnůj v maštalích, ale v knihách ho nemohu vystát.

Je pro mne chválou, že ty a tobě podobní opisují má slova do svých knih.

Mě si vůbec nevšímejte. Já bych klidně někde zapomněl vlastní hlavu, kdybych ji neměl přišitou. (Reginald Půlbotka v knize Sekáč)

Nejlepší kniha je ta, o které si každý čtenář myslí, že by ji mohl napsat sám.

Píšu jenom proto, abych rozšířil tu krásu, která mi teď patří. Nemám jiný důvod psát knihu, než abych přidal tři nebo čtyři stovky akrů ke svým velkolepým pozemkům.

Nuda vládnoucí v některých knihách jim stačí ke slávě. Kritika, která už zvedla kopí, usne dřív, než je vrhne.

Jsou knihy, které je třeba jen ochutnat, jiné je třeba zhltnout, a konečně jsou takové, které je nutné takříkajíc přežvýkat a pomalu trávit.

Knihy sú perfektná zábava. Žiadne reklamy, žiadna batéria, veľa radosti za každý jeden dolár. Zaujímalo by ma, prečo každý nemá pri sebe knihy namiesto tých mŕtvych nevyhnutných vecí v živote.

Byla jsem ve třetím měsíci a tam [v knize o dětech] se psalo, že moje dítě je veliké jako oliva. A bylo to.(jak její dcera přišla ke svému jménu)

Je to politováníhodné. Nejen proto, že většina lidí nečte. Více než třetina Rusů po opuštění školy nevezme knihu do ruky a polovina nepřečte ročně ani jednu knihu. Důvodem není to, že by lidé zapomněli na tlusté literární časopisy a na dobu, kdy vedli vzrušené diskuze o smyslu života. Je to tím, že byl všeobecný veřejný diskurs doveden k naprosté duševní ubohosti.

Čínský spisovatel by se neměl bát kritizovat a ukazovat na temné stránky společnosti i lidské povahy. Neměli bychom ale mluvit jedním hlasem. Někomu je příjemnější křičet na ulicích a mluvit do světa, jiný svůj názor raději ve skrytu napíše do vlastní knihy.

Skutečná universita dnešní doby je sbírka knih.

Jsi-li ve společnosti žen a chceš z ní číst jako z knihy, nepoužívej slepeckého písma.

„Tvrzení, že nás prý jezuité naučili česky, je taková nehoráznost, když vidím ty Koniáše, kteří házeli knihy do plamenů, a hodili by do plamenů pekelných i lidi, kteří s nimi nesouhlasí - já to nechci nijak připomínat, pane poslanče, ale aspoň byste býval měl chodit na hodiny dějepisu, nebo aspoň si přečíst třeba román Temno. Ten napsal Alois Jirásek, což nebyl zcela jistě nepochybně komunista, abych vás uklidnil, že byste snad z toho zrudnul.“ (Právo, 30. dubna 2008)

Byla to kniha, která zasluhovala přeložit do nějakého zcela nepoužívaného jazyka.

Žalovali, že příliš mluvil, žalovali, že příliš mlčel, že psal jen po zdech, kam chodíme všichni a že je citován, aniž zanechal jedinou knihu. (závěr básnické skladby Podzim s Diogenem)

Musíte si vybrat. Buď 'ten muž' byl a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějte se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu. - C. S. Lewis v knize K jádru křesťanství

Dneska máme už knihy o knihách a popisy popisů.

Kniha života je plná vykřičníků i otazníků.

Politici vždycky mluvili jako kniha, akorát někteří potřebovali do vazby.

Prožil jsem toho hodně a myslím si teď, že již vím, co je třeba pro štěstí. Tichý život v ústraní na venkově, s možností být užitečný lidem, pro které je snadné konat dobro a kteří nejsou zvyklí na to, že by je někdo konal pro ně; potom pracovat a zabývat se něčím, o čem lze doufat, že to je k nějakému užitku, potom odpočinek, příroda, knihy, hudba, láska k bližnímu- taková je moje představa štěstí. A potom, k tomu všemu, mít tebe za družku a děti - je snad něco víc, po čem může toužit srdce muže?

Žena je jako kniha, a ať dobrá či špatná, musí se nejdříve líbit svým titulním listem.

Nejtragičtější věcí v životě, kterou stojí za to popsat, je banální fakt, že nikdy nemáme to, co bychom chtěli mít, nejsme tam, kde bychom chtěli být, nejsme tím, čím bychom chtěli být. Každý z nás to prožíval v určité etapě svého života a kvůli tomu trpěl. Myslím, že o tom je moje kniha.

Musíme přečíst hodně knih, abychom zjistili, o čem je život, a musíme hodně zažít, abychom přišli na to, že buď špatně žijeme, nebo jsme četli špatné knihy.

Mohla bych ti popsat o čem to (kniha) je, ale je to stejné, jako bych ti popisovala katedrálu s tím, že je to spousta kamene a nahoře je věž.

Ak sa občas negatívna kritika objaví, vždy je bolestivá. Recenzenti by si mali uvedomiť, že nerecenzujú iba knihu, ale aj ľudskú bytosť, ktorá ju napísala.

Je to zvláštní, protože někdy, když čtu knihu tak myslím,že jsem postava v té knize.

Po osmi knihách už tolik nevnímám samotné psaní jako obřad a víc se soustředím na to, co chci říct.

Knihy jsou zrcadly duše.

Na vrcholu radosti přichází žalost (z knihy Na řece)

Přátelé jsou lidé, kteří si mohou půjčovat moje knihy a stavět na ně mokré sklenice.

Čtení knih je bez užitku, když tě neuchvátí a nestanou se ti vodítkem.

Knihy je třeba číst s takovou rozvahou a opatrností, s jakou byly napsány.

Neznášam mudráckych filozofov, ktorí vám vykladajú, že čas je veľký liečiteľ. Čas je iba anesteziológ. Ubiehajúce roky potlačia bolesť, ale rana ostane. (Kniha: Mŕtvoly sa nerátajú)

Kompilátor je autor knih z cizích citátů, aforista je autor citátů do cizích knih.

Známkou dobré knihy je, že se tím více líbí, čím starší se člověk stává.

Pro NASA je vesmír stále vysokou prioritou.<br >(o budoucnosti americké vesmírné agentury)

Autor, který hovoří o svých vlastních knihách, je téměř tak špatný jako matka, která mluví o svých dětech.

Knihy nejsou morální či nemorální. Knihy jsou dobře či špatně napsané. A dost.

V knihách hledáme Boha, v modlitbě ho nalézáme.

Kniha zítřka je ne-kniha dneška.

Kniha je lidské dílo, které má nějakou hodnotu a proto má tržní cenu, podle které se lidé orientují, často i rozhodují, jestli si tu knihu koupí. To je nesporný fakt. Jestliže i tuto banalitu, tuto trivialitu, někdo nechce přijmout, musí počítat s tím, že s ním budu zásadně polemizovat. Tak bych charakterizoval spor o kulturu.

Kniha je nejlepším přítelem. Jsme knihami spojeni s duchem všech národů a dob.

Přísně vzato je jen jeden druh knih, který zvětšuje štěstí na zemi - kuchařské knihy.

Spisovatelé by měli při psaní knih předstírat, že píší nejlepší dopis svého života pro svého nejchytřejšího kamaráda, což jim pomůže vyhnout se přílišnému vysvětlování.

Nevypadá to, že by knihovníci byli moudřejší než ostatní lidé.

Dobrá kniha hovoří i po té, co jsme ji zavřeli.

Kde začnou pálit knihy, tam nakonec budou lidi upalovat.

Heleďte, kompozice, to je jako kdybyste čet knihu, a když ji budete číst s velkejma pauzama, tak vždycky ten celek bude rozházenej. Tak je to i s kompozicí! Jakmile se do toho pustíte, tak musíte pořád tak trochu navazovat. Když to odložíte, tak najednou to, co se vám líbilo, se vám už líbit nebude!

V životě mne mrzí jedna věc. Na světě je tolik krásných knih, že je nikdy nestihnu všechny přečíst.

Člověk, jenž píše knihy, si myslí, že je moudřejší a vtipnější než ostatní lidstvo. Předpokládá, že může poučovat a bavit.

Ne z knih, nýbrž hlavně z rozmluv a ze skutečného na věci nazírání zjednávejme chovancům potřebné vědomosti.

Kniha spisovatele B o tom, jak mu manželka udělala ze života peklo, stojí už po léta na listině bestsellerů. Tantiémy za ni dostává teď spisovatelova vdova.

Čtu hodně, ale nemyslím si, že jsem historik nebo expert: většina z knih, které jsem schroupal jsou závažné, ale i pro širokou veřejnost.

Kniha může být stejně tak velká jako bitva.

Student musí vědět všechno, asistent všechno, co je v knihách, docent musí vědět, kde jsou knihy, a profesor, kde je docent.

Knihkupectví je jeden z mála důkazů, ze lidé stále myslí.

Nejsem fašista. Dovedu si představit risika s mezinárodním prosazováním takového cíle. Československo nemá možnosti jít cestami Itálie. (J. A. Baťa ve své knize v kapitole k fašistické Itálii )

Knihy jsou nahromaděným pokladem světa, vhodným dědictvím pokolení a národů.

Náš svět je tajemné zrcadlo. Každému se rozbije na tisíce střepů. Ty střepy jsou naše příběhy, to jediné, co doopravdy vlastníme. Skládám je do svých knih a v jejich odrazu hledám sám sebe. Střepy mě zraňují, když přitom spěchám. Pracuji tedy klidně. Vím už, že to své zrcadlo nestihnu nikdy složit.

Spravedlivý skutek uzavírá knihu zla, pomsta začíná psát novou.

Náš plán přikazuje vytvořit v Palestině demokratický stát, kde budou žít muslimové, křesťané a židé. Nevolali jsme však po vytvoření laického státu. Francouzská spisovatelka Ania Francosová, autorka knihy Palestinci, připisuje ve svých novinových článcích revoluci heslo, vyzývající k vytvoření laického státu. Podle mého názoru je to deformace výrazu demokratický, v nějž věříme.

A co se týče hodnocení literatury, už francouzští strukturalisté, například Todorov, zdůrazňují, že k ní nelze přistupovat bez zaměření na čtenáře. Hodnocení totiž předpokládá, že si uvědomujeme, co čtenář od literatury vyžaduje a co mu literatura může dávat. Kniha se sama o sobě bez ohledu na konkrétní čtenáře, kteří ji budou číst, hodnotit nemůže.

... Dopis svůj obsah nesděluje jenom písmem. Dopis se stejně jako kniha čte i přivoněním, dotykem, pohlazením. Moudří proto říkají: „Přečti, co dopis říká.“ Kdežto hlupáci říkají: „Přečti, co se v dopise píše.“... Jmenuji se Červená

Jsem nemocen psaním knih, a stydím se, když je dopíši.

Žádná z knih opravdového spisovatele není založena čistě na fikci s výjimkou memoárů.

Ty knihy prostě nestály za nic. Byly špatné, byly odfláknuté. Snažily se být exaktní, ale používaly příkladů, které byly skoro správné, ale vždycky na nich byly nějaké mouchy. Definice nebyly přesné. Všechno bylo trochu mnohoznačné - autoři nebyli dost chytří na to, aby chápali, co „přesnost“ znamená. Jen ji předstírali. Vykládali něco, čemu nerozuměli a co bylo v dané chvíli dítěti úplně k ničemu. Psal to někdo, kdo pořádně nevěděl, o čem mluví, takže to bylo vždycky trochu špatně! A jak dobře učit podle knížek napsanými lidmi, kteří pořádně nerozumějí tomu, o čem mluví, to nedovedu pochopit. Nevím proč, ale ty knížky byly mizerné; MIZERNÉ PO VŠECH STRÁNKÁCH! Něco vypadalo na první pohled dobře, a pak mě z toho jímal děs. A takhle to vypadalo se všemi těmi knihami. Vykládaly o věcech, které byly neužitečné, zmatené a matoucí, mnohoznačné a částečně nesprávné.

Nie tí milujú knihy, ktorí ich nedotknuté schovávajú v skriniach, ale tí, ktorí ich majú ustavične v rukách.

Knihy, které se nedají číst, které třeba nejsou napínavé, mi přijdou arogantní. Sama ráda čtu napínavé a zábavné knihy. A se stejným očekáváním přistupuji i ke svým knihám.

Obsah knihy je ten, který tam je.

Dobrá a krásná kniha je ta, která plnými hrstmi rozsévá otazníky.

Na světě je dnes už tolik knih, že při příští potopě Bůh pravděpodobně nepoužije vodu, ale papíru.

Účel světí prostředky. (v předmluvě knihy se praví "cíl ospravedlňuje prostředky" je to tedy shrnutí toho co autor obecně popisuje, ne přímo autorův citát?)

Zjistil jsem, že se z knihy velmi poučím, ale samy ze mne člověka neučiní.

V knihách je více pokladů než mohou najít piráti na ostrově pokladů.

Když kniha, jakákoliv kniha, dosáhne jisté intenzity uměleckého prožitku, stává se literaturou.

Kniha neobstála při testu na bakteriích. Buď není vtipná, nebo bakterie nemají smysl pro humor.

Pospěšte, abyste přečetli nejlepší knihy. Není jich mnoho a může se státi, že váš život uplyne, než-li je přečtete.

Erudice: prach, setřepaný ze starých knih do prázdné hlavy.

Od té doby, co se knihy recenzují, je již nikdo nečte kromě recenzenta, a i ten je čte jentakta.

Nejlépe se člověk seznámí s určitým námětem, když o něm napíše knihu.

Pokud víte o knize, kterou byste si rádi přečetli, ale ještě ji nikdo nenapsal, musíte ji napsat sami.

Bibliofil má ke knihám zhruba stejný vztah jako filatelista k zeměpisu.

Pro duši naladěnou na citlivý rytmus knihovny je máloco horší než zívající mezera v místě, kde má být kniha. (Stráže! Stráže!)

Setkávání s Bohem musí vycházet zevnitř. Musím k Němu přistoupit a s pomocí jeho Slova kráčet vpřed, kudy On chce, abych šel. (Slova papeže Františka k významu modlitby v jeho životě z knihy „Papež František – muž modlitby“)

Ženy se mi kreslí líp, myslím, že to je přirozené. Muži mě baví, ale jako ženská můžu mít nějakou představu o tom, jaké to je být mužem. Chci hlavně reflektovat to, co prožívám a jak to prožívám. Když například čtu knihu, kterou napsala žena z pohledu muže, nechápu, co ji k tomu vedlo.

Jestliže nemůžeme s potěšením číst knihu zas a znovu, není třeba ji číst vůbec.

Miloval jsem útěky do světa slov a knih. (Jak mi Starbucks zachránil život)

Všechny informace, co jsem četl ve školních knihách o Anglii a královně byly zajímavé, ale nic se nevyrovnalo osobnímu poznání. Moje oči jsou ta největší kniha na svétě

Lidstvo ukládá svou moudrost do knih, a proto samo zůstává blbé.

Po prvotině mě rozčilovalo, jak novináři cílí otázky osobně a místo o textech se chtějí bavit o mně, o tom, nakolik je kniha autobiografická. Ten zájem byl dost jednoduchý a otázky chabé. Teď se učím brát to jako hru. Člověk si v rozhovorech vytváří sebeobraz jako postavu, protože to, co o sobě řekne, není úplně pravda, ať chce nebo nechce.

„Má neamerická tragédie v Americe začíná tím, že mohu psát jen o prostředí, v kterém žiji. Ve svých knihách o Americe jsem tedy psal nejvíce o emigrantech. Ale i to málo z líčení výhradně amerického života v románech jako Sedmkrát v hlavní úloze, Půlnoční pacient aj. šla děsivě na nervy vlastníkům pravého a přímého pohledu na zdejší život. Proč? Povím to krátce: protože většina Američanů, nejen kritiků, nesnáší pohled na sebe z nového úhlu.“

Všechno, co lidstvo udělalo, vymyslelo, čeho dosáhlo, i to, čím je, všechno to leží zázračně uchováno na stránkách knih.

Říká se, že válka je nejlepší přítel smrti, ale musím vám povědět, že já to vidím jinak. Pro mě je válka jako nový šéf, který od vás očekává nemožné... Zlodějka knih

Čím více knih, tím méně moudrosti. Čím více souloží, tím méně dětí.

Že se manžel Xantipy stal velkým filosofem, je pozoruhodné. Při tom věčném štěkání ještě myslit! Ale psát nemohl, to už bylo nad jeho síly: Sokrates nezanechal jedinou knihu.

Bylo by užitečnější studovat více lidi než knihy.

Knihy považuji za nejlepší výzbroj pro cestu životem a lituji všech inteligentních lidí, kteří je nemají.

Klasické jsou knihy, které chce mít každý přečtené, ale nikdo nechce číst.

Člověk se stane vzdělancem jen díky vlastní duševní práci, to znamená vlastním promýšlením toho co se dozvíme od jiných lidí nebo z knih.

Nejužitečnější jsou knihy, které nutí čtenáře k doplnění.

Kniha je záchranný pás samoty.

Povedz mi, čo čítaš a ja ti poviem, komu si tú knihu ukradol.

Z čeho já osobně mám nebo nemám nějaké obavy, může být vám jako čtenáři nějaké mé knihy šumák. Mít nebo nemít obavy a jaké je s prominutím o ničem. Pocity a motivace jsou jedno. Je tu text, a ten nějak komunikuje. Anebo ne.

Nechal se vyfotografovat před knihovnou a tvářil se přitom, jako by všechny ty knihy sám sepsal.

Nezáleží na tom, jak mnoho máš knih, ale jaké jsou. (Non refert quam multos sed guam bonos habeas libros.)

Žiju si tak mezi dvěma póly, které mě přitahují, mezi tebou a svými knihami.

Mnozí filozofové psali knihy i o umění. Když přemýšlím o filozofických otázkách, tak začínám nahlížet jinak i na svou vlastní hru. Nabízí se třeba otázka limitů v interpretaci, protože na jednu stranu by měl umělec respektovat skladatelův záměr, ale v každém díle je současně i spousta svobody. Takže je důležité vyrovnat emoce a intelekt.

Vzorem kadeta Bieglera z Haškova Švejka byl německý profesor Udo Kraft, který před svou smrtí ve válce napsal knihu Sebevýchova k smrti za císaře. Podobně dnes nešťastné lidské zdroje podstupují „sebevýchovu k smrti za globální ekonomický růst".

Než jsem podepsal Chartu 77, tak jsem měl již za sebou čtyři rozsudky a léta věznění za protikomunistickou, dnes již soudně rehabilitovanou, odbojovou činnost. Podrobnosti … jsou popsány v knize „Vladimír Hučín, není to o mně, ale o nás“. Nepatřil jsem k žádným významným chartistům, ale když šlo o mé časté zadržování na 24 nebo 48 hod. tak se to většinou neobešlo bez tvrdých zákroků příslušníků StB - SNB při nichž tekla i krev. Po mém propuštění z věznice Minkovice v r. 1986 jsem viděl v Ch 77 i určitou naději pro svoji další činnost … o to větší bylo mé zklamání … po 17.listopadu 1989 … osobně jsem ve společenství Ch 77 poznal celou řadu kvalitních lidí, ale když už se řekne "A" tak by se mělo říci i "B". Je možné, že toto mé malé prohlášení ke 30. výročí CH 77 bude pro mnohé čtenáře málo konkrétní, ale já jsem ochoten v případě zájmu sdělit další podrobné informace a nést v tomto směru jak říkají právníci, důkazní břemeno !

Nikdy jsem neuvažoval, že bych mohl dělat něco jiného. Neměl jsem žádný diplom, žádnou jasnou kariéru. Je však obtížné stát se spisovatelem jako mladý. Raději nečtu své rané knihy. Ne kvůli tomu, že by se mi nelíbily, nepoznávám se v nich. Je to něco jako když se starý herec dívá na své bývalé postavy.

V životě jsem nikdy nikomu nezáviděl, spíš jsem schopen velkého obdivu k výlučnosti a výjimečnosti. Možná je to tím, že mám své kořeny na vesnici. To vesnické klukovství strašně pomáhá nehrát si na důstojnost. Neoblékat si ráno se sakem podobu na celý den, protože stejně nakonec každý pozná, že je to póza. Herec by měl být ve všedním životě svůj, aby mu zbylo dost sil, až se večer rozevře opona.<br>(závěr knihy Pokus o kus pravdy)

Knihy jsou lidem tím, čím jsou perutě ptákům.

Knihy člověka učí imaginaci. Ti z nás, kteří nemají ve svých hlavách okruhy imaginace zničené informačními dálnicemi, se podívají do něčí tváře a vidí příběhy. Pro všechny ostatní je obličej prostě jen obličejem.

Je více filozofie v láhvi vína než ve všech knihách.

citace z knihy,, Kurz zázraků,, -jeho komentář k tomu, jak různou dobu lidé k duchovnímu procitnutí potřebují : ,, Zpoždění nic neznamená ve věčnosti, ale je tragické v čase!,, další krásný citát z knihy,, Kurz zázraků,, ,, Zabralo to čas, abyste ztratili sebe, ale není třeba vůbec žádného času, abyste byli tím, kým jste!,, PS: - ztratit sebe, myšleno svoje EGO

Svět je nádherná kniha, ale nemá cenu pro toho, kdo v ní neumí číst.

Je tvrdé být obviňován pro nic za nic, ale horší, když se na vás koukají spatra burani, kteří jakživi nepřečetli knihu a nedostali se ani dvacet mil od místa, kde se narodili. (Kvothe)

Kolik myslí zkažených, jako je tvoje, by však z této knihy vytěžilo extrémní závěr, že ve smíchu spočívá dokonalost člověka! Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost. (Jméno růže)

Jako autoři detektivek se snažíme, aby naše knihy prováděly jakousi diagnózu současnosti a měly hlubší poselství, a aby mluvily o nás samých.

Poválečný odsun Němců z Československa dodnes zůstává živou a stále rozporuplnou událostí. Týká se řady posledních žijících účastníků, jejich potomků i těch, kteří stáli na druhé straně, na straně svědků bouřlivých shromáždění českých Němců toužících vejít Heim ins Reich. Tento příběh se rozpíná mezi nimi, těmi všemi, kteří prošli válkou. Rozpíná se mezi skutečnými historickými událostmi i mezi milníky jednotlivých lidských osudů. Rozpíná se ve skutečných ulicích skutečného města, které se muselo vyrovnat s poválečnou situací. Připomíná jeden z méně známých poválečných excesů, pochod na Pohořelice, který dodnes obestírá mnoho mýtů a polopravd. Smyslem této knihy není je vyvrátit ani zvážit míru provinění, obhajovat ani soudit. Je to příběh jednotlivce, který byl obětí války. (o knize Vyhnání Gerty Schnirch)

Je mnoho mocného na světě, ale není nic mocnějšího nežli člověk. (citát ze hry Antigona)

Kniha je věc ztracená mezi jinými věcmi, dokud nepotká člověka, který porozumí jejím znakům. Tehdy se dostaví jednoduchá emoce, jež se nedá psychologicky ani literárně vyložit - je to krása. (Borgesův svět)

Kdo zabíjí člověka, zabíjí rozumnou bytost; kdo však zabíjí dobrou knihu, zabíjí rozum sám.

Nemoci usnout a nesmět se pohnout: manželská postel (kniha: Nesmrtelnost)

Svět je stvořen, abychom posléze dospěli ke krásné knize.

Zdá se mi, že člověk, který prošel branou smrti a teď už vidí skutečnou velikost a dobrotu Boží – a v jejím světle si promítá zpětně celý svůj život, vidí každý svůj čin v těch nejširších a místně i časově nejvzdálenějších souvislostech po zákonu příčiny a následku a vidí tedy všechny své chyby se všemi jejich blízkými i vzdálenými důsledky – i chyby jiných, zrozené z těchto jeho chyb – ani se nemůže rázem oddat tváří v tvář Bohu věčnému blaženství. (...) Duši otevřenou tomuto poznání musí zachvátit nesmírná lítost, bolestná lítost, která pak trvá tak dlouho, dokud se na mapě zla budou stále ještě objevovat další a další důsledky našich zlých činů. A v tomto očistném ohni lítosti nad kdysi způsobeným a nadále působícím zlem vidím očistec. – v knize Deset vyznání (2001) Marcely Kašpárkové

Vzdělání: prach vyklepaný z knihy do prázdné lebky.

Kniha, ktorá nestojí za druhé prečítanie, obyčajne nestojí ani za to prvé.

Slova knih nás vždy vzruší, důležité však je, aby nás změnila.

Norsko je jako dobrá kniha, která, ať cestujete od jihu či od západu, většinou začíná mírně a bez velikých efektů. Míli za mílí přidává na síle a tam, kde vrcholí, v divokých skalách, v ledovcích nad mořem, na tuleních výspách a v černém řevu vodopádů, tam nedá vydechnout. Jako k dobré knize i k Norsku se člověk vrací. Nemůže-li jinak, aspoň ve spaní.

Přes okno v Himmelstrasse mi hvězdy zapálily oči. (Zlodějka knih)

Knihy, které každý chválí, jsou ty, které nikdo nečte.

Na rozhovory se připravuji tak málo, jak to jenom jde. Něčtu předem knihy autorů, které zpovídám, když toho o lidech vím moc, cítím se zahlcený informacemi.

Mravnostní cenzura je orgán, který vyškrtává z knih a jiných tiskovin následující slova: 36 řádek zabaveno.

Budeš-li rozdávat z bohatství svých vědomostí, čím více rozdáš, tím víc ti zůstane. (z knihy Doktorka z domu Trubačů)

Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoliv sumu vědění. (poslední věta v knize Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění)

Všechno konání lidstva spěje k tomu, aby se v důsledku stalo knihou.

Žádný šálek čaje není dost velký, ani žádná kniha není dost tlustá na to, abych byl spokojený.

Voda je mnohem rozumnější než lidé, ta kašle na hranice. (z knihy Anna, Hanna a Johanna)

Kniha se líbí všem teprve tehdy, když už ji nikdo nečte.