Než jsem podepsal Chartu 77, tak jsem měl již za sebou čtyři rozsudky a léta věznění za protikomunistickou, dnes již soudně rehabilitovanou, odbojovou činnost. Podrobnosti … jsou popsány v knize „Vladimír Hučín, není to o mně, ale o nás“. Nepatřil jsem k žádným významným chartistům, ale když šlo o mé časté zadržování na 24 nebo 48 hod. tak se to většinou neobešlo bez tvrdých zákroků příslušníků StB - SNB při nichž tekla i krev. Po mém propuštění z věznice Minkovice v r. 1986 jsem viděl v Ch 77 i určitou naději pro svoji další činnost … o to větší bylo mé zklamání … po 17.listopadu 1989 … osobně jsem ve společenství Ch 77 poznal celou řadu kvalitních lidí, ale když už se řekne "A" tak by se mělo říci i "B". Je možné, že toto mé malé prohlášení ke 30. výročí CH 77 bude pro mnohé čtenáře málo konkrétní, ale já jsem ochoten v případě zájmu sdělit další podrobné informace a nést v tomto směru jak říkají právníci, důkazní břemeno !

Kdo ničí knihy, ví, co dělá, a dělá, co ví. Jeho cíl je jasný: zastrašit, demotivovat, způsobit ztrátu historické paměti, zmírnit odpor, vzbuzovat pochybnost.

Heleďte, kompozice, to je jako kdybyste čet knihu, a když ji budete číst s velkejma pauzama, tak vždycky ten celek bude rozházenej. Tak je to i s kompozicí! Jakmile se do toho pustíte, tak musíte pořád tak trochu navazovat. Když to odložíte, tak najednou to, co se vám líbilo, se vám už líbit nebude!

Kompilátor je autor knih z cizích citátů, aforista je autor citátů do cizích knih.

Nechtělo se mi za ním jít. Byla zima a já byl spokojený v Londýně, kde jsem strašil po divadlech, chodil na Shakespearovy hry a četl hry a sonety po celou noc. Neměl jsem zrovna myšlenky na nic, než na Shakespeara. Lestat mi ho dal. A když jsem měl po krk zoufalství, otevřel jsem knihy a začal číst. (Upír s tváří anděla)

Pro duši naladěnou na citlivý rytmus knihovny je máloco horší než zívající mezera v místě, kde má být kniha. (Stráže! Stráže!)

Je zoufalé nemít rozečtenou krásnou knihu, nemít v zásobě nic, co bychom mohli otevřít bez zklamání.

Myslím si, že výchozím bodem pro vytvoření nové choreografie může být mnoho věcí. Může to být kniha, kterou jsem četl, hra, na které jsem byl v divadle, může to být hudba, která vás přiměje vstát a tančit, zrovna tak to může být i nějaká životní zkušenost. Myslím si každopádně, že to nejdůležitější, pokud se jedná o nějaký zdroj kolem vás, je to, že vnímáte sami sebe jako jeho součást.

Píšu jenom proto, abych rozšířil tu krásu, která mi teď patří. Nemám jiný důvod psát knihu, než abych přidal tři nebo čtyři stovky akrů ke svým velkolepým pozemkům.

Je to jeden z těch, kteří si kryjí záda pro historické knihy. Když nyní neuspějeme, budou moci říci: Já vám to říkal.

Kdybych uvěřil pomluvám, co o mě prohlašují známky z češtiny, nemohl bych ani pomyslet na psaní knih.

„Jsem vypravěč, nic víc nic méně. Ani filozof, ani sociolog. Já napořád ve svých posledních knihách mluvím k podobným postavám a postavičkám, jaké vystupují na Dobročinném večírku. A jak nim mluvím? Inu tak, že jim vypravuji příběhy, příběhy jejich, své vlastní, napolo smyšlené a napolo pravdivé. Já nemohu a nechci řešit problémy jako kněz, jako kritik, jako lékař. Nekáži, nepropaguji, nedávám recepty. Jen vypravuji. A není-li v něm vyprávění aspoň zárodek, aspoň náznak, aspoň světélko nových nadějí, jsem špatný vypravěč.“

Musíme zrušit teriéry!<br >(měl na mysli „bariéry“)

Mnozí filozofové psali knihy i o umění. Když přemýšlím o filozofických otázkách, tak začínám nahlížet jinak i na svou vlastní hru. Nabízí se třeba otázka limitů v interpretaci, protože na jednu stranu by měl umělec respektovat skladatelův záměr, ale v každém díle je současně i spousta svobody. Takže je důležité vyrovnat emoce a intelekt.

Pro mě je důležité to dílo, které mám právě napsat, protože nevím jak to mám udělat. To zaměstnává pozornost. S těmi napsanými už mám klid. Kniha je jako infekce, organismus si s ní nějak poradí. Onemocní na nějaký čas až do doby, než přijde jiná infekce.

Vlastní univerzitou našeho života je sbírka knih.

Byly časy, kdy byl jeden student bezmála vyloučen z fakulty, protože jeho kolega zpozoroval v jeho knihovně Kafkovu knihu a ohlásil to … (o studiu na na fakultě žurnalistiky Univerzity Karla Marxe v Lipsku)

Dobrá kniha je vzácnou životodárnou silou mistrovského ducha, balzamovanou a uchovávanou pro potřeby příštího života.

Kniha neobstála při testu na bakteriích. Buď není vtipná, nebo bakterie nemají smysl pro humor.

Kde začnou pálit knihy, tam nakonec budou lidi upalovat.

Život je kniha a je tam ještě tisíce stránek, které jsem nepřečetl.

Úžasnou věcí na knihách je, že jsou v nich občas fantastické obrázky.

To je pozoruhodné: ocenění in memoriam tedy není udělováno na základě zásluh zesnulé osobnosti, ale na základě ochoty pozůstalých účastnit se předávacího aktu.(součást odpovědi na otázku <q>Z Kanceláře prezidenta republiky vám před časem oznámili, že vašemu otci Jiřímu Hájkovi, který patřil k prvním mluvčím Charty 77, bude 28. října uděleno státní vyznamenání in memoriam. Slavnostního aktu jste se odmítl zúčastnit a řád nakonec udělen nebyl. Proč?</q>)

Vzdělání: prach vyklepaný z knihy do prázdné lebky.

Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, komu jsi tu knihu ukradl.

Život je příliš krátký, abychom ztráceli čas s knihami, které skončí špatně. (O život)

Ty knihy prostě nestály za nic. Byly špatné, byly odfláknuté. Snažily se být exaktní, ale používaly příkladů, které byly skoro správné, ale vždycky na nich byly nějaké mouchy. Definice nebyly přesné. Všechno bylo trochu mnohoznačné - autoři nebyli dost chytří na to, aby chápali, co „přesnost“ znamená. Jen ji předstírali. Vykládali něco, čemu nerozuměli a co bylo v dané chvíli dítěti úplně k ničemu. Psal to někdo, kdo pořádně nevěděl, o čem mluví, takže to bylo vždycky trochu špatně! A jak dobře učit podle knížek napsanými lidmi, kteří pořádně nerozumějí tomu, o čem mluví, to nedovedu pochopit. Nevím proč, ale ty knížky byly mizerné; MIZERNÉ PO VŠECH STRÁNKÁCH! Něco vypadalo na první pohled dobře, a pak mě z toho jímal děs. A takhle to vypadalo se všemi těmi knihami. Vykládaly o věcech, které byly neužitečné, zmatené a matoucí, mnohoznačné a částečně nesprávné.

Knihu robí dobrou jej dobrý čitateľ.

Mě si vůbec nevšímejte. Já bych klidně někde zapomněl vlastní hlavu, kdybych ji neměl přišitou. (Reginald Půlbotka v knize Sekáč)

Klasické jsou knihy, které chce mít každý přečtené, ale nikdo nechce číst.

Kniha je věc ztracená mezi jinými věcmi, dokud nepotká člověka, který porozumí jejím znakům. Tehdy se dostaví jednoduchá emoce, jež se nedá psychologicky ani literárně vyložit - je to krása. (Borgesův svět)

Nezáleží na tom, jak mnoho máš knih, ale jaké jsou. (Non refert quam multos sed guam bonos habeas libros.)

Lidem říkám, že jsem nikdy nepřečetl ani jedinou svou knihu. Oni si myslí, že si z nich dělám legraci, ale je to pravda pravdoucí.

Je to spíš jihoafrický Dostojevskij než Tolstoj. Coetzee se zajímá o lidské niterné a filosofické záležitosti. Explicitní vyjadřování jihoafrické nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 1991 Nadine Gordimerové je mu však cizí. Její knížky, to jsou vlastně moderní dějiny Jihoafrické republiky. To se o Coetzeeho knihách říct nedá.

Na světě je dnes už tolik knih, že při příští potopě Bůh pravděpodobně nepoužije vodu, ale papíru.

Člověka je možno poznat podle knih, které čte.

Dříve nesměly mladé dívky ani číst takové knihy, jaké dnes samy píší.

Vzácný tisk je zapůjčená kniha, kterou jsme dostali zpět.

Autor, který hovoří o svých vlastních knihách, je téměř tak špatný jako matka, která mluví o svých dětech.

Věřím, že i průměrný člověk, pokud cokoliv dělá s láskou a čistými úmysly (autor knihy, prodejce, řemeslník), může být úspěšný a dosáhne všeho.

Na tebe národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, dědicem činím. 'Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!' (Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské)

Knihy jsou řeky, které zavlažují celou zemi, jsou prameny moudrosti, knhy jsou hlubiny bezedné, těší nás ve smutku, jsou uzdou zdrženlivosti.

Ten, kdo nemiluje knihu, nemiluje moudrost. Ten, kdo nemiluje moudrost, stává se hlupákem.

... Ano, jsem přesně takový jako postavy v mých knihách. Jsem tvrdý chlapík a je o mně známo, že dokážu holýma rukama přepůlit rohlík...

Nepotřebujeme mravnosti a náboženství abstraktně, v soustavách a v knihách, ale v životě, v hospodaření a v politice. Etika není pro psací stůl, náboženství není pro kostel.

Neznášam mudráckych filozofov, ktorí vám vykladajú, že čas je veľký liečiteľ. Čas je iba anesteziológ. Ubiehajúce roky potlačia bolesť, ale rana ostane. (Kniha: Mŕtvoly sa nerátajú)

Žádná kniha ani báseň není nikdy dokončena, jen dočasně opuštěna.

A co se týče hodnocení literatury, už francouzští strukturalisté, například Todorov, zdůrazňují, že k ní nelze přistupovat bez zaměření na čtenáře. Hodnocení totiž předpokládá, že si uvědomujeme, co čtenář od literatury vyžaduje a co mu literatura může dávat. Kniha se sama o sobě bez ohledu na konkrétní čtenáře, kteří ji budou číst, hodnotit nemůže.

Člověk, jenž píše knihy, si myslí, že je moudřejší a vtipnější než ostatní lidstvo. Předpokládá, že může poučovat a bavit.

Nic není v knize osudu psáno s větší jistotou než to, že tito lidé (černoši) mají být svobodní. Ani není o nic méně jisté, než že tyto dvě rasy, stejně svobodné, nemohou žít pod jednou vládou. Jejich povahy, zvyky a názory mezi nimi vytvořily nesmazatelné rozdíly

Má práce, tak jako práce Proustova, sestává z jedné obrovské knihy, jenže já ji psal v běhu a ne na posteli nemocného.

Před použitím si knihu přečtěte!!!

Byla to kniha, která zasluhovala přeložit do nějakého zcela nepoužívaného jazyka.

Kniha se líbí všem teprve tehdy, když už ji nikdo nečte.

Dostal jsem dopisy od šesti různých lidí. Jeden byl z Austrálie, jeden z Německa a další pro změnu z Anglie, ale všichni psali stejně: „Vaši knihu CESTA jsem vzal do ruky po večeři a skončil až druhý den ve tři čtvrtě na čtyři ráno a pak jsem vstal z postele, šel nahoru, vzbudil děti a prostě jsem seděl na posteli a držel je v náručí.“

Smutek je k tomu abychom plakali radost abychom výskali kam člověk pohlédne samý pláč a výskot ale o tom už napsal tlustou knihu.

Kniha je lidské dílo, které má nějakou hodnotu a proto má tržní cenu, podle které se lidé orientují, často i rozhodují, jestli si tu knihu koupí. To je nesporný fakt. Jestliže i tuto banalitu, tuto trivialitu, někdo nechce přijmout, musí počítat s tím, že s ním budu zásadně polemizovat. Tak bych charakterizoval spor o kulturu.

"Za ty roky jsem viděla tolik mladíků, kteří si mysleli, že se ženou na jiné mladíky. Ale tak to nebylo. Hnali se ke mně." - Zlodějka knih

Když čtu špatnou knihu, lituji z celého srdce, že v dnešní době už umí číst každý.

Rozdíl mezi Vínkem vzpomínek a knihou Let let je ten, že Hiršal přestane kámošit s Bednářem a začne s Kolářem, to naprosto ty dvě knížky vystihuje...

Velká kniha trvalé hodnoty nikdy nemůže být napsána o bleše, třeba se už mnoho lidí o to pokoušelo. (Bílá velryba)

Kniha je nejtrpělivější a nejzábavnější společník.

Literatúra nesúvisí s túrou. Kto by už vláčil knihy do kopca.

"Ticho není klid ani pokoj, a není ani mír." (Zlodějka knih)

V Čechách se vždycky kradlo, což o to. Ale dřív se lidi alespoň styděli. (…) Amerika, která je nejúspěšnější kapitalistickou zemí, má ale také národ, který je nábožnější, než jsme my. Ne že by v tom nebyly mouchy. Ale celkově je americký systém založen na přísných, puritánských a často i pokryteckých duchovních základech. My jsme to budovali bez nich, což bohužel mělo a má své výsledky. Heslo TGM „Nebát se a nekrást“ jsme si trochu zkrátili na „Nebát se krást“.(V rozhovoru pro knihu Renáty Holčákové Ztráty a nálezy v životě.)

Mohla bych ti popsat o čem to (kniha) je, ale je to stejné, jako bych ti popisovala katedrálu s tím, že je to spousta kamene a nahoře je věž.

Žádnou jinou knihu, než svět. Žádné jiné vyučování než fakta.

Po osmi knihách už tolik nevnímám samotné psaní jako obřad a víc se soustředím na to, co chci říct.

Byla to pro mě záhada, a teď to bude navždy. Z knihy Pianista: Wladyslaw Szpilman

Muži obdivují ženy, které mluví jako knihy, ale berou si ženy, které vaří jako z kuchařské knihy.

Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoliv sumu vědění. (poslední věta v knize Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění)

Některé knihy byly, jak se zdá, napsány ne proto, aby se z nich člověk poučil, ale aby se dověděl, že autor něco zná.

O svém štěstí rozhodujeme sami, tím, co děláme, jak uvažujeme, jak cítíme. A tím vlastně formujeme vlastní osud. Jisté je jen jedno: všichni nakonec skončíme v hrobě. (Černá kniha tajemství, st. 65)

Náš svět je tajemné zrcadlo. Každému se rozbije na tisíce střepů. Ty střepy jsou naše příběhy, to jediné, co doopravdy vlastníme. Skládám je do svých knih a v jejich odrazu hledám sám sebe. Střepy mě zraňují, když přitom spěchám. Pracuji tedy klidně. Vím už, že to své zrcadlo nestihnu nikdy složit.

Kniha je základem poznání, učitelem věků, vládcem království ducha.

Svět je pěkná kniha, ale málo platna tomu, kdo v ní neumí číst.(Mylord Artur v prvním jednání, výjevu čtrnáctém hry Pamela.)

Oheň, který zničil knihy, ochudil celé lidstvo.

Nejužitečnější jsou knihy, které nutí čtenáře k doplnění.

Kniha bez příběhu je jako člověk bez duše.

Některé pokrokové ženy si pletou erekci s reakcí, protože oboje znají jen z knih.

Žiju si tak mezi dvěma póly, které mě přitahují, mezi tebou a svými knihami.

Knihy jsou zrcadly duše.

Moje srdce je jako otevřená kniha, aby si v ní celý svět mohl číst.

Vše, čím Vatikán je a co dělá, je zcela podřízeno tomuto základnímu účelu služby „duchovním“ cílům vyplývajícím z papežovy role náboženského vůdce. — v knize Fenomén Vatikán (2004)

Mezi největší objevy, na něž přišel lidský duch v nejnovější době, patří podle mne umění posuzovat knihy, aniž jsme je četli.

Ta kniha je jak moudrá učitelka, / na každej osud má svůj paragraf, / a já jsem rád, když sazba není velká. / Přece jen někdo vyjde živ a zdráv. - Píseň o trestním zákoníku

Byla jsem ve třetím měsíci a tam [v knize o dětech] se psalo, že moje dítě je veliké jako oliva. A bylo to.(jak její dcera přišla ke svému jménu)

"Podívej se na ty barvy," řekl táta. Je těžké, neoblíbit si muže, který nejenže si všímá barev, ale ještě o nich mluví. (Zlodějka knih)

Většina dnešních knih vypadá, jako by byly sepsány zajeden den, a to z knih, které byly přečteny den předtím.

Scénář je anorektická verze románu. (Doslov ke knize Holomráz)

Nakladatel mě požádal, abych napsal knihu o technice malby. Napsal jsem ji. Když jsem ji přečetl, naučil jsem se malovat.

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života.(Z knihy Osamělost prvočísel)

Přítomnost knihovny je v utopiích vzácná. Obecně vzato přistupují utopisté ke knihám s nedůvěrou: jde o objekt soukromého rázu, který izoluje jedince a vzdaluje ho kolektivu, nehledě k tomu, že kniha může čtenáři nasadit do hlavy nepatřičné myšlenky. K čemu jsou nám knihy, žijeme-li v ideálním světě? (Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem )

Jsem nemocen psaním knih, a stydím se, když je dopíši.

Kdo zabíjí člověka, zabíjí rozumnou bytost; kdo však zabíjí dobrou knihu, zabíjí rozum sám.

Pokud víte o knize, kterou byste si rádi přečetli, ale ještě ji nikdo nenapsal, musíte ji napsat sami.

Věřím, že Bible je tím nejlepším darem, který kdy Bůh lidem dal. Veškeré dobro od Spasitele světa je k nám komunikováno skrze tuto knihu.

Knihy nejsou morální či nemorální. Knihy jsou dobře či špatně napsané. A dost.

Tuto knihu věnuji svému starému psacímu stroji, na němž jsem napsal převážnou většinu svých dosavadních textů a který mi nedávno ukradli.(v úvodu ke knize Vzestup a pád české sociální demokracie)

Musela jsem z Bangladéše utéct. Napadali mě, prohlásili za odpadlici. Vláda na mě vydala zatykač. Moje knihy zakázali. Nakonec nade mnou muslimští fundamentalisté vyhlásili fatwu, rozsudek smrti. A nikdo se nepostavil na moji obranu.

Když chci něco objevit, začnu tím, že přečtu o všem, co už se v tomto oboru udělalo - na to jsou všechny ty knihy v knihovnách.

Domnívám se, že knih není nikdy dost.

Doina Jela prokázala velkou odvahu tím, že zapsala a napsala knihu, v jejíchž základech je uložena krutost v krystalickém stavu, ale současně i touha po spravedlnosti. Tuto knihu bychom měli číst všichni, což by do jisté míry nahradilo soudní proces, bez něhož bude společnost i nadále chorá a nevyléčená.

Pokud vím, ještě nikdy nevyšel jako komiks celý román. Ale Večery jsou jedinečná kniha - do takového textu se nešťourá.

Spisovatelé by měli při psaní knih předstírat, že píší nejlepší dopis svého života pro svého nejchytřejšího kamaráda, což jim pomůže vyhnout se přílišnému vysvětlování.

Rozpočet by měl být vyvážený, státní pokladna by se měla znovu naplnit, veřejný dluh by se měl snížit, arogance úřednictva by se měla zmírnit a být pod dozorem a pomoc cizím zemím by se měla omezit, pokud Řím nemá přijít na mizinu. Lidé se opět musí naučit pracovat namísto toho, aby žili z veřejné podpory. (z knihy A Pillar of Iron od Taylor Caldwellové)

Spálené knihy, nu budiž, ale spálené pečeně?

Každé ráno sa rodím a preto každý deň robím to čo by som robil keby som celý život mal prežiť vediac čo viem dnes Styeman Karlen, z knihy Benátčan

Popularita knih a filmů zabývající se válkou a násilím se dá srovnat s pornografií....svědčí o potěšení, které poskytuje zástupné uspokojení frustrovaných sklonů.

Jsou dva druhy knih. Jedny zkrášlují náš život, druhé náš byt.

Existence Bible, jako knihy pro lidi, je tím nejprospěšnějším, co kdy lidstvo poznalo. Každý pokus toto nějak znevážit či podcenit je zločinem proti lidstvu.

Knihy sú perfektná zábava. Žiadne reklamy, žiadna batéria, veľa radosti za každý jeden dolár. Zaujímalo by ma, prečo každý nemá pri sebe knihy namiesto tých mŕtvych nevyhnutných vecí v živote.

Předností většiny knih je, že se bez nich lze obejít.

Knihy = pohodlí

S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školu. Bez knih pak nebývá učený nikdo ani ve škole.

Knihy, jsou klidní a spolehliví přátelé.

Dítě spíš snese špínu, než aby mu chyběl loket, který by ho pochoval, a srdce, které by ho přivinulo. (z knihy Doktorka z domu Trubačů)

Je ovšem pravda, že když autor vydá svou knihu napospas, nehodlá jí promlouvat k těm mnohým, kteří ji s nechutí odhodí nebo vůbec nevezmou do ruky, ale k těm několika, kdo ho pochopí, třeba líp než většina jeho spolužáků a vrstevníků.

Poválečný odsun Němců z Československa dodnes zůstává živou a stále rozporuplnou událostí. Týká se řady posledních žijících účastníků, jejich potomků i těch, kteří stáli na druhé straně, na straně svědků bouřlivých shromáždění českých Němců toužících vejít Heim ins Reich. Tento příběh se rozpíná mezi nimi, těmi všemi, kteří prošli válkou. Rozpíná se mezi skutečnými historickými událostmi i mezi milníky jednotlivých lidských osudů. Rozpíná se ve skutečných ulicích skutečného města, které se muselo vyrovnat s poválečnou situací. Připomíná jeden z méně známých poválečných excesů, pochod na Pohořelice, který dodnes obestírá mnoho mýtů a polopravd. Smyslem této knihy není je vyvrátit ani zvážit míru provinění, obhajovat ani soudit. Je to příběh jednotlivce, který byl obětí války. (o knize Vyhnání Gerty Schnirch)

Taky jsem nedávno v jednom českém filmu slyšel, jak nějaká maminka vysvětluje chlapci, že v Boha nevěří, protože s takovým Bohem, který může dopustit takovouhle válku, nechce nic mít. Je to časté tvrzení a dá se libovolně rozšířit: jak mohl Bůh dopustit atomovou bombu, Černobyl nebo díry v ozónu?! To vše by náš boží poradce jistě hravě direktivní cestou zvládl. Jenže Bůh stvořil svět a dal mu dokonalý řád – a kdo zavedl do světa neřád, byl člověk – obdarovaný svobodnou vůlí. – v knize Deset vyznání (2001) Marcely Kašpárkové

Dneska máme už knihy o knihách a popisy popisů.

Je to kniha (tj. Bible), o které tisíciletá židovská a křesťanská tradice tvrdí, že obsahuje Boží zjevení, že skrze ni mluvil a mluví Bůh. Jenže mnozí ji četli a Boha mluvit nezaslechli. Lidské zkušenosti s Biblí jsou různé. Někteří se na ní inspirovali a čerpali z ní podivuhodnou sílu, jiní se nad ní pohoršovali a odmítali ji.

Když přestaneš snít, přestaneš žít. (kniha Neklidná hvězda)

Jsou knihy, ktoré by měl mít člověk zakázáno číst příliš brzy. Pak se s nimi mine nebo se ho nedotknou. Stejné je to i s filmy. Měla by na nich být nálepka: Nevidět nebo nečíst, dokud něco neprožijete.

Staré knihy čtou jen intelektuálové, a ty jsme už dokonale zvládli; právě u nich je nejméně pravděpodobné, že by četbou knih zmoudřeli. (Rady zkušeného ďábla)

Kniha je jako zahrada, již lze nosit v kapse.

Jako autoři detektivek se snažíme, aby naše knihy prováděly jakousi diagnózu současnosti a měly hlubší poselství, a aby mluvily o nás samých.

Každé vládnoucí náboženství se snaží postupně likvidovat všechny knihy, až na jednu, kterou tím diskredituje.

Skutečná universita dnešní doby je sbírka knih.

A jako většina trápení to napohled začalo šťastně.... Zlodějka knih

Kdo chce psát o světě, který zná, musí nejdřív vědět, kdo je on. Mé knihy jsou vlastně o těchhle otázkách: kdo jsem, jak jsem se stal tím, kým jsem, a mám sám sebe prokouknutého?

Kniha je leknínem, který roste jen v těch myslích, kde je dostatek vody.

Místem, kam si chodíme pro vědomosti, jsou knihy samy. Pravou univerzitou dneška je sbírka knih.

Žijeme příliš v knihách, a ne dost v přírodě. Podobáme se pošetilci Pliniovi mladšímu, který studoval styl řeckého řečníka, zatímco venku pohřbíval Vesuv patero měst.

Žádná kniha není tak špatná, aby nebyla nějak užitečná.

Slova tóry se zjeví jen tomu, kdo je miluje. A my jsme chtěli mluvit o knihách, a nemilovali jsme je, chtěli jsme se jim vysmát... (Foucaultovo kyvadlo)

Slova knih nás vždy vzruší, důležité však je, aby nás změnila.

Nejdříve si knihu koupíš, potom si ji přečteš. Kolik spisovatelů by zemřelo hladem, kdyby tomu bylo naopak.

Čím více roste naše známost s dobrými knihami, tím menší stává se okruh lidí, s nimiž toužíme obcovat.

Myšlení Tahle kniha nějaké myšlení skutečně obsahuje. Jestli si doma vyzkoušíte tohle nebo ne, je jen na vás. (Národ)

Člověk se stane vzdělancem jen díky vlastní duševní práci, to znamená vlastním promýšlením toho co se dozvíme od jiných lidí nebo z knih.

Bylo by užitečnější studovat více lidi než knihy.

To, co je skvělé na čtení, je, že na jednom řádku můžete narazit na něco, co jste se snažili vyjádřit celý život, nebo něco, na co jste se snažili přijít celý život.

Neexistuje taková bezcená kniha, v níž by nebylo napsáno alespoň něco dobrého.

Ve svých knihách se dotýkám složitých věcí, komplikovaných vztahů. Záleží mi na tom, abych je lidem ukázala pravdivě.

Kniha je řeč, kterou se mezi sebou dorozumívají generace.

Knihy jsou němí učitelé.

Jako spisovatelka až tak pilná nejsem. Když napíšu knihu, dám si pak klidně i dva roky pauzu. A co se týká talentu a jeho hranic: jsem si samozřejmě dobře vědoma svých limitů a je mi jasné, že tak jako Nabokov nikdy psát nebudu....

„Tvrzení, že nás prý jezuité naučili česky, je taková nehoráznost, když vidím ty Koniáše, kteří házeli knihy do plamenů, a hodili by do plamenů pekelných i lidi, kteří s nimi nesouhlasí - já to nechci nijak připomínat, pane poslanče, ale aspoň byste býval měl chodit na hodiny dějepisu, nebo aspoň si přečíst třeba román Temno. Ten napsal Alois Jirásek, což nebyl zcela jistě nepochybně komunista, abych vás uklidnil, že byste snad z toho zrudnul.“ (Právo, 30. dubna 2008)

Žádná z knih opravdového spisovatele není založena čistě na fikci s výjimkou memoárů.

Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neožijí.

Filozofie je zapsána do této veliké knihy, tj. vesmíru, který je neustále vystaven našemu pohledu, ale nemůže být pochopen, pokud se nejprve nenaučíme jeho jazyku, v němž je zapsán. Jeho jazykem je jazyk matematiky a jeho znaky jsou trojúhelníky, kruhy a další geometrické obrazce, bez nichž by nebylo možno sestavit byť jediné slovo. Bez těchto znaků a slov vesmírem člověk bloudí jako temným labyrintem.

... Beze slov by z Führera nezbylo nic. Nebyli by belhající se vězni, žádná potřeba útěchy ani vychytralé triky, které nám mají zlepšit náladu. K čemu byla slova?... Zlodějka knih

Z obtížnosti překladu jsem byl zpočátku tak rezignovaný, že jsem měl skutečnou zlost na knihu a autora. (o Odysseovi Jamese Joyce)

Nikdy nečtu předem knihu, kterou mám recenzovat, abych nebyl předpojatý.

Věřím, že lidskou svobodu lze vyjádřit jedním slůvkem, které slouží jako cihlička přidržující dveře existence dokořán - možná. (Kniha - Možná, možná ne)

Rád cítím hnůj v maštalích, ale v knihách ho nemohu vystát.

S knihami je to jako s alkoholem. Nejsou dobré nebo špatné samy o sobě, ale tím, co v nás probouzejí.

Aby sme mohli čítať dobré knihy, nesmieme čítať zlé, lebo život je krátky a naše sily sú ohraničené.

Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero - to jsou naše nejsilnější zbraně. Jedno dítě, jeden učitel, jedna kniha a jedno pero můžou změnit svět.

Účel světí prostředky. (v předmluvě knihy se praví "cíl ospravedlňuje prostředky" je to tedy shrnutí toho co autor obecně popisuje, ne přímo autorův citát?)

Evoluce života na Zemi přirozeně je solidní vědecká teorie, která podává jednotný výklad dějů, které se odehrály v pozemské biosféře od doby vzniku života před minimálně 3,8 miliardy let. Podrobnosti najdete přirozeně jak v učebnicích evoluční biologie, tak v mnoha populárně/vědeckých knihách, které napsali naši odborníci, anebo které byly přeloženy do češtiny. Podtrhuji, že pro věřícího člověka tím nevzniká ani ten nejmenší problém, protože mezi vědou a vírou v křesťanském pojetí nemůže z principu být žádný rozpor. Rozpory jsou pochopitelně mezi vírou a pověrou a vědou a pavědou, ale tak tomu bylo odjakživa.

Máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, ale šťastní nejsme. Něco nám chybí. Pátral jsem po tom. Jediná věc, o které jsem věděl, že schází určitě, byly knihy, které jsem deset let pálil. Tak jsme si myslel, že by nám knihy mohly pomoct. (451 ° Fahrenheita)

Knihami mrtví poučují živé.

K čemuž je dále nutno přičíst tradiční handicap českých spisovatelů: berou své knihy vážně. Dyk tak ztratil fůru času hledáním fundamentální ideje a spřádáním nenápadně morálních pravd, jimž jest nechat v románu zaznít. (Ad acta )

... Dopis svůj obsah nesděluje jenom písmem. Dopis se stejně jako kniha čte i přivoněním, dotykem, pohlazením. Moudří proto říkají: „Přečti, co dopis říká.“ Kdežto hlupáci říkají: „Přečti, co se v dopise píše.“... Jmenuji se Červená

Spálené knihy osvítily svět.

Domnívám se, že člověk se nemá za to, co je, ani stydět, ale ani se povznášet. Prostě si říct – Pán Bůh tě postavil sem a nalož s tím, jak můžeš nejlépe.(V rozhovoru pro knihu Renáty Holčákové Ztráty a nálezy v životě.)

Dobrá kniha je drahokam, ktorý vrhá záblesky radosti a šťastia do všetkých vrstiev ľudskej spoločnosť.

Má-li být toto spravedlnost, půjdu domů a spálím své právnické knihy.

Erudice: prach, setřepaný ze starých knih do prázdné hlavy.

Pospěšte, abyste přečetli nejlepší knihy. Není jich mnoho a může se státi, že váš život uplyne, než-li je přečtete.

Mimochodem nebezpečí globalizace spočívá v tom, že utváří omezenou skupinu překládaných autorů ze silných jazyků, zatímco o těch ostatních se ani nedozvíme. Začali jsme žít ve zhuštěných referátech, ve stručných doslovech a rychlých recenzích, které nám popisují knihy, jež si nestihneme přečíst, protože nemáme čas. Jsme uvězněni v metatextovosti, jíž ještě vzdoruje jediný žánr - a tím je poezie.

Některou knihu čteme tak, jako bychom autorovi dávali almužnu.

Zrušte půjčování knih - bacily se šíří z nich!

Setkávání s Bohem musí vycházet zevnitř. Musím k Němu přistoupit a s pomocí jeho Slova kráčet vpřed, kudy On chce, abych šel. (Slova papeže Františka k významu modlitby v jeho životě z knihy „Papež František – muž modlitby“)

Z čeho já osobně mám nebo nemám nějaké obavy, může být vám jako čtenáři nějaké mé knihy šumák. Mít nebo nemít obavy a jaké je s prominutím o ničem. Pocity a motivace jsou jedno. Je tu text, a ten nějak komunikuje. Anebo ne.

Patriotismus, který umí pociťovat hrdost, ale chronicky nedokáže pocítit stud, pokulhává. (k odmítavým reakcím na na knihu Jana Tomasze Grosse Zlaté žně, která popisuje okrádání obětí holokaustu Poláky)

„V knihách musí něco být. Něco, co si nedovedeme představit, když kvůli tomu zůstane žena v hořícím domě, něco v nich musí být. Jen tak pro nic za nic by tam člověk nezůstal.“ „Neměla rozum.“ „Měla zrovna takový rozum jako ty nebo já, možná lepší, a my jsme ji spálili.“ (451 stupňů Fahrenheita; str. 54)

Když si vezmeš na cestu knížku, stane se něco podivuhodného: začne shromažďovat tvé vzpomínky. Později ji stačí jen otevřít a ty budeš zase tam, kde sis z ní poprvé četla. Všechno se vrátí už s prvními slovy: obrazy, vůně, zmrzlina, kterou jsi při čtení jedla... Věř mi, knihy jsou jako mucholapka. Na ničem neulpívají vzpomínky tak dobře jako na potištěných stránkách.

Nechal se vyfotografovat před knihovnou a tvářil se přitom, jako by všechny ty knihy sám sepsal.

Možná není problém tom, jak daleko jsou lidé od sebe, ale jak se s tím dokážou vyrovnat. Dash&Lily;: Kniha přání

Každá kniha má duši – duši toho, kdo ji psal, a duši těch, kdo ji četli a snili s ní. (Andělská hra)

Často si přeju, aby to vzalo konec, Liesel, ale ty pak uděláš něco... já nevím, třeba sejdeš po schodech do sklepa se sněhulákem v rukou. (Zlodějka knih)

Bible se dnes křesťanům znovu stala lidskou knihou. Nevidí v ní spis nadiktovaný Bohem, tak jako jej v ní neviděl ani Ježíš. Kdyby byl takto chápal Starý zákon, nemohl by říci nejedno své: "Říkáno bylo starým, ale já pravím vám" (Mt 5). Nebyl by tak směle přestupoval přikázání...

Budeš-li rozdávat z bohatství svých vědomostí, čím více rozdáš, tím víc ti zůstane. (z knihy Doktorka z domu Trubačů)

Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj.

Hyeny jsou všude a válka demoralizovala nebývalým způsobem. (odmítavá reakce na knihu Jana Tomasze Grosse Zlaté žně, která popisuje okrádání obětí holokaustu Poláky)

Úcta a láska jsou klíčem k úspěchu vašeho vztahu. Musíte jasně vyjádřit své potřeby. Musíte věřit sobě i partnerovi. - z knihy Láska, vztaky a přátelství

Zjistila jsem, že můj deník je svého druhu katarze, ve které psaní neběhá kolem dokolečka, jak to někdy dělají myšlenky o některých událostech. (z knihy Andílek)

Slabá kniha je jako slabá žena. Kdekdo se s ní vyspí.

On jediný dokázal dětem říci, že na světě je smrt, a nevylekal je.(O Janu Karafiátovi v předmluvě k Broučkům v roce 1967 „Kniha, která si odpočinula“)

Člověk čte knihu, ale chápe jen to, co má v hlavě.

„A pak ať někdo tvrdí, že rodinná disharmonie působí neblaze na intelektuální výkony dětí. Nás se to rozhodně netýkalo, naše slovní zásoba se dramaticky rozšiřovala.“ - Druhá stříbrná kniha snů

Připadá mi, že síla české tvořivosti paradoxně spočívá v tom, že se vždy probouzí v nějaké těžké chvíli, kdy je v sázce samotná existence. Ačkoliv dnes považujete svou historickou zkušenost se socialismem za tragický omyl, rozvíjelo se divadlo, film, psaly se velké knihy. Naproti tomu po sametové revoluci zmizel společný nepřítel a umělci se ocitli v rozpacích.

Není to zvláštní, o kolik knížky ztloustnou, když je člověk čte víckrát? Jako by pokaždé zůstalo něco přilepené mezi stránkami. Pocity, myšlenky, zvuky, vůně... A když pak po mnoha letech v té knize zas listuješ, objevíš v ni sebe samu, o něco mladší, tak nějak jinou, jako by tě ta kniha zachovala jako vylisovaný květ, cizí a důvěrně známou zároveň. (Inkoustová krev)

Knihy jako největší přátelé rády s námi rozmlouvají, o čemkoli s námi upřímně a jasně a bez přetvářky hovoří, poučují nás, dávají nám návody, povzbuzují nás, utěšují a jako přítomné nám předvádějí věci našemu zraku velmi vzdálené. Ó, podivuhodná je moc, vznešenost a přímo jakási božskost knih.

Knihy mají své osudy a své životy. A hynou nezájmem čtenářů. Nikdo by nevyslovil pochybnosti o Odysseji, ale jen málokdo ji ještě čte. Jestliže ještě nezahynula nezájmem čtenářů, je to zásluhou několika jedinců, kteří ji nesou dějinami, ve svých statečných srdcích a moudrých hlavách. Čeká! Čekám, až se mé srdce stane natolik statečným a moje hlava natolik moudrá, abych ji otevřel i já.

Je více filozofie v láhvi vína než ve všech knihách.

Čas jako všeničící proud odnáší vše. (Smrť v knize Mort)

Stejně jako je lepší k pálení staré dřevo, k projížďce starý kůň, ke čtení stará kniha a k pití staré víno; je třeba si přát mít staré přátele.

Kniha měla ten účinek, jaký obvykle dobré knihy mívají - hlupáci po ní zhloupli, moudří zmoudřeli a zbývající tisíce se nezměnily.

Kniha je zrcadlo. Když do něj nakoukne opice, nemůže z něho vykouknout apoštol.

Bojte se člověka, který přečetl jen jednu knihu.

"... mysl potřebuje knihy, tak jako meč potřebuje brus, pokud má svoje hrany udržovat nabroušené." Hra o trůny

Čím více knih, tím méně moudrosti. Čím více souloží, tím méně dětí.

Dobrá kniha je jako svědění, na které nedosáhnete. Nemůžete je prostě nechat na pokoji.

Muslimům má kniha urážlivá nepřijde, pouze islamistům. Protože islamisty uráží vše: to, jak žijeme, čím jsme jiní, jaký máme vztah k ženám, jaké máme touhy, to, že se smějeme. Islamisté milují smrt, nikoliv život.

Manželství je kniha, jejíž první kapitola je psána ve verších a další v próze.

... byla zabraná do knihy povídek a ustavičně vykřikovala, že by si autor zasloužil posmrtnou Nobelovku. Máma pořád rozdává posmrtné Nobelovky. (Dějiny lásky)

Kniha má schopnost dokazovat mi o člověku to, co nevidím, co o něm nevím.

Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nové, nádherné vydání.

Pokud je Berkeley to, co se v 60. letech přihodilo americkým univerzitám, a Andy Warhol to, co se přihodilo výtvarnému umění, pak Portnoyův komplex je to, co se přihodilo židovské americké literatuře – padla veškerá (a zejména sexuální) tabu. (o knize Philipa Rotha)

Kniha dobrá je poklad, kniha špatná je duch mučící.

Lidi šíří nudné lži o politice, Bohu a lásce. Všechno, co o člověku potřebuješ vědět, ti řekne odpověď na otázku: Jakou knihu máš nejradši? (Příběhy opředený život A. J. Fikryho)

Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví.

Jakkoliv je tedy budoucnost církve nepředvídatelná, zdá se mi, že můžeme předpokládat toto: Opus Dei v ní bude hrát velkou úlohu a dokonce ustanoví její nosnou strukturu, ať už se církevní stádce rozmnoží nebo se budou zmenšovat. – v úvodní kapitole knihy Případ Opus Dei

Potěšení z četby se zdvojnásobuje, když člověk žije s někým, kdo sdílí stejné knihy.

...celé Písmo je jediná kniha, jež míří ke stejnému cíli, božskému Slovu, pochází od jediného Boha a byla napsána jediným Duchem.

Toto zabije ono. Kniha zabije budovu. (Chrám Matky Boží v Paříži)

Kdybych byl diktátorem, zakázal bych zákonem půjčování knih.

Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky.

Já doopravdy dokážu být bezstarostná. Dokážu být přátelská. Ale nechtějte po mně, abych byla byla hodná. Být hodná, to není moje parketa. Dělá vám to těžkou hlavu? Prosím vás - hlavně se nebojte. Když nic, jsem aspoň spravedlivá. -Smrt (Zlodějka knih)

Malárie nakonec dostane každého, a tak vznikají malarické historky, jež si přeživší biologové vyprávějí, kdykoli se k tomu naskytne v nějakém tropickém baru příležitost. Nejinak je tomu i v této knize, jíž se téma malárie vine jako červená nit (což je pro chorobu krve docela vhodná metafora).

Čteme si v příběhu vlastního života, jako bychom byli jeho součástí, jako bychom ho sami napsali. (Dash & Lily: Kniha přání)

Knihy jsou lidem tím, čím jsou perutě ptákům.

Náruživý knihomol - čte dokonce i ty knihy, které recenzuje.

Lidé mají v dnešní době zvláštní názor, že se lze všemu naučit z přednášek. Já však myslím, že přednášky nemohou tolik prospěti jako četba knih, z nichž se přednášky konají.

... Trilogie štěstí, skvělá a nádherná, měla pokračovat po celé léto až do podzimu. Pak měla náhle skončit, protože nádhera ukázala cestu utrpení... Zlodějka knih

V knihách jsem cestovala, a to nejen do jiných světů, ale na můj vlastní.

Kdyby byl Karel Čapek psal jinou řečí než češtinou, byl by světový spisovatel. Jeho jasnozřivost, to je něco jako když jsme četli knihy Julese Vernea. Jenomže Čapek byl navíc filozof. Tím Verneho předčil. Škoda, že se nějak zapomnělo, jaký to byl spisovatel. Myslím si, že je naše rodinné stříbro.

Svět je hotov stát se krásnou knihou.

Bibliofil má ke knihám zhruba stejný vztah jako filatelista k zeměpisu.

Následkem toho nacházím znova a znova lidi v jejich nejlepší i nejhorší podobě. Vidím jejich ošklivost i jejich krásu, a divím se, jak může mít tatáž věc obojí tvář. (Zlodějka knih)

Norsko je jako dobrá kniha, která, ať cestujete od jihu či od západu, většinou začíná mírně a bez velikých efektů. Míli za mílí přidává na síle a tam, kde vrcholí, v divokých skalách, v ledovcích nad mořem, na tuleních výspách a v černém řevu vodopádů, tam nedá vydechnout. Jako k dobré knize i k Norsku se člověk vrací. Nemůže-li jinak, aspoň ve spaní.

Žena je jako kniha, a ať dobrá či špatná, musí se nejdříve líbit svým titulním listem.

Nikdy jsem si zvlášť nepotrpěl na knihy, protože v nich trvá moc dlouho, než autor vylíčí barvu očí všech postav.

Kniha, která nestojí za dvojí čtení, nestojí za jedno.

Všechny dobré zásady jsou již v knihách napsány, nyní ještě zbývá je uskutečnit.

Dobré knihy neprozradí všechna svá tajemství najednou.

Prožil jsem toho hodně a myslím si teď, že již vím, co je třeba pro štěstí. Tichý život v ústraní na venkově, s možností být užitečný lidem, pro které je snadné konat dobro a kteří nejsou zvyklí na to, že by je někdo konal pro ně; potom pracovat a zabývat se něčím, o čem lze doufat, že to je k nějakému užitku, potom odpočinek, příroda, knihy, hudba, láska k bližnímu- taková je moje představa štěstí. A potom, k tomu všemu, mít tebe za družku a děti - je snad něco víc, po čem může toužit srdce muže?

Nemůžete čekat, že člověk v hromadě hnoje bude sladce vonět. z knihy Bílý tygr

Je tvrdé být obviňován pro nic za nic, ale horší, když se na vás koukají spatra burani, kteří jakživi nepřečetli knihu a nedostali se ani dvacet mil od místa, kde se narodili. (Kvothe)

Lidské dítě, občas o tolik bystřejší než otupěle uvážlivý dospělý. (Zlodějka knih)

... většina problémů, jež svět za mého života zažil, vzešla z kontinentální Evropy a jejich řešení odjinud... (2002, v knize Umění vládnout)

Staré dřevo k spálení, stará kniha ke čtení, staré víno k pití, starý přítel k vyprávění.

Když dojde ke srážce dvou kultur, názory poraženého jsou potlačeny a vítěz pak sepíše historické knihy - knihy ve kterých opěvuje vlastní pravdu a pomlouvá poraženého nepřítele.

Knihy mají kolovat. Ale knihy půjčené se pohybují pouze po parabole.

Nemusíte pálit knihy, abyste zničili kulturu. Stačí přesvědčit lidi, aby je přestali číst.

Všechno konání lidstva spěje k tomu, aby se v důsledku stalo knihou.

Nikdy nepůjčuj knihy, protože nikdo ti je nikdy nevrátí. Jediné knihy v mé knihovně jsou ty, které mi půjčili jiní.

Knihy jsou nádobami ducha.

Osmdesát, možná devadesát procent vydané literatury je z uměleckého hlediska bezcenné.... Z té desetiny knih, které mají uměleckou hodnotu, jich skutečně dobrých je třeba deset nebo patnáct.

Čteme si v příběhu vlastního života, jako bychom byli jeho součástí, jako bychom ho sami napsali. - Dash & Lily - Kniha přání

Sú to knihy vďaka ktorým mám pocit, že som snáď nebola celkom sama.

V životě jsem nikdy nikomu nezáviděl, spíš jsem schopen velkého obdivu k výlučnosti a výjimečnosti. Možná je to tím, že mám své kořeny na vesnici. To vesnické klukovství strašně pomáhá nehrát si na důstojnost. Neoblékat si ráno se sakem podobu na celý den, protože stejně nakonec každý pozná, že je to póza. Herec by měl být ve všedním životě svůj, aby mu zbylo dost sil, až se večer rozevře opona.<br>(závěr knihy Pokus o kus pravdy)

KEĎ ZAČNETE ČÍTAŤ DOBRÉ KNIHY PRESTANÚ SA VÁM PÁČIŤ ZLÉ

Vyprávíš mi příběhy o dlouhých klikatých chodbách, o neviditelných dveřích a o místech, kde mrtví odpočívají na policích jako knihy. Vždycky když skončíš, je řada na mně. Musím vyprávět já. Připadá mi, že se bojíš, že tvé příběhy zapomenu. Ale to se nikdy nestane. (Archiv)

Důvod, proč je napsáno tak málo dobrých knih je ten, že tak málo lidí, kteří umí psát, něco ví.

Nemoci usnout a nesmět se pohnout: manželská postel (kniha: Nesmrtelnost)

Kniha spisovatele B o tom, jak mu manželka udělala ze života peklo, stojí už po léta na listině bestsellerů. Tantiémy za ni dostává teď spisovatelova vdova.

Kniha zítřka je ne-kniha dneška.

Velká kniha přírody je psána matematickou řečí.

Psaní vnímám jako určitý druh proměny.... Napsat knihu inspirovanou rodinnými tragédiemi pro mě znamenalo znovu se s nimi potýkat, proměnit je a zároveň věnovat vzpomínku jednotlivým členům své rodiny, dát jim možnost, aby znovu ožili.

Známkou dobré knihy je, že se tím více líbí, čím starší se člověk stává.

Každá kniha je dobrodružství. K tomu fantazie, nebo si přečíst něco jiného. To mě tlačilo do psaní.

Všechny knihy, jejichž obsah souhlasí s koránem, jsou zbytečné; ostatní pak nebezpečné.

Existuje teorie, která říká, že když jednou někdo objeví zcela přesně, nač je vesmír a proč tu je, vesmír v tom okamžiku zmizí a bude nahrazen něčím ještě bizarnějším a nevysvětlitelnějším. Pak je tu ještě jiná teorie, která říká, že se to už stalo. (Z knihy Stopařův průvodce po Galaxii).

Řekla bych, že v průměru se dnes lidem daří dobře. Oni ale bohužel příliš hledí na to, aby se jim dařilo ještě líp, a zapomínají, že to není to nejdůlěžitější.(V rozhovoru pro knihu Renáty Holčákové Ztráty a nálezy v životě.)

Tam kde se pálí knihy, posléze se upalují lidé.

Ani románům, ani čtenářům neprospívají snahy uhodnout, jestli se v knize skrývají nějaká konkrétní fakta. Takové pokusy zpochybňují samotnou možnost, že smyšlené přiběhy mohou být důležité, což je něco jako základní předpoklad našeho lidského druhu.

Četba dobré knihy je ustavičný dialog, při kterém nás kniha oslovuje a naše duše odpovídá.

Občas si člověk přečte nějakou knížku a pocítí až fanatickou potřebu přesvědčit úplně každého, aby si ji přečetl také, protože se mu zdá, že je to jediný způsob, jak náš roztříštěný svět uvést zase do pořádku. A pak jsou knihy jako Císařský neduh, o kterých lidem vykládat nemůžete, knihy tak jedinečné, tak zvláštní a vaše, že když o své lásce k nim promluvíte, máte dojem, že je zrazujete.

Život se mění podle rozmarů osudu.(z knihy Země, kam nikdy nedojdeš.)

Podle mne by se nikdo neměl do psaní autobiografie pouštět dřív, než jeho život skončil. (z knihy Andělé všehomíra)

Mnohý pokrm odsunujeme od sebe, jakmile jsme ho okusili. Proč bychom měli každou knihu bez rozdílu pročísti celou?

Zjistil jsem, že se z knihy velmi poučím, ale samy ze mne člověka neučiní.

Kdysi se někdo zeptal Stephena Kinga, jak píše knihy, a on odpověděl, že slovo po slově. Nikdy jsem neslyšel nic pravdivějšího. Všechno je to ve slovech, v podrobnostech - o fakta tolik nejde -, jde o detaily.

Obsah některých knih dokáže strávit jen oheň.

Dobrá kniha hovoří i po té, co jsme ji zavřeli.

Hodnotu mají jen staré knihy. Novou si přece každý může napsat sám.

Nadepsat poslední stránky knihy slovem obsah zní v některých případech troufale.

Ten, kto hledá jádro příběhu v prostoru mezi knihou a autorem, se mýlí. Pátrat není třeba v prostoru mezi autorem a tím, co napsal, ale v prostoru mezi textem a čtenářem.

Konečným cílem cenzury je povolovat jen takové knihy, které stejně nikdo nečte.

Nejlepší výchovy se dosahuje spíše tím, co se učíme v životě, než tím, co se dočteme v knihách.

S tělesnou láskou je tomu obvykle jako knihou: jen málokterou knihu chceme číst znovu a znovu, jakmile jednou známe zápletku.

Počet knih vždy nakonec přesáhne prostor, který jim je vymezen.

Život nezískává na hodnotě délkou, trváním, ale hloubkou, obsahem... Čteme-li něčí životopis, také jej nehodnotíme podle tloušťky knihy. ale podle bohatosti obsahu a formy zpracování.

Pro čtenáře je dobrá kniha nejlevnějším koníčkem, pro autora nejdražším.

Čínský spisovatel by se neměl bát kritizovat a ukazovat na temné stránky společnosti i lidské povahy. Neměli bychom ale mluvit jedním hlasem. Někomu je příjemnější křičet na ulicích a mluvit do světa, jiný svůj názor raději ve skrytu napíše do vlastní knihy.

Knihy nemají být nářadím, které by zdobilo dům, nemají býti cenným zbožím, nýbrž mají býti zásobnicí, která živí ducha.