Taky jsem nedávno v jednom českém filmu slyšel, jak nějaká maminka vysvětluje chlapci, že v Boha nevěří, protože s takovým Bohem, který může dopustit takovouhle válku, nechce nic mít. Je to časté tvrzení a dá se libovolně rozšířit: jak mohl Bůh dopustit atomovou bombu, Černobyl nebo díry v ozónu?! To vše by náš boží poradce jistě hravě direktivní cestou zvládl. Jenže Bůh stvořil svět a dal mu dokonalý řád – a kdo zavedl do světa neřád, byl člověk – obdarovaný svobodnou vůlí. – v knize Deset vyznání (2001) Marcely Kašpárkové

Ještě horší jsou pro mě novináři. Říkají mi, že chtějí sexy a poutavý rozhovor, nad nímž budou diváci nebo čtenáři žasnout. Žádají mě, abych mluvila o své minulosti, protože jinak prý nikdo činnost, které se naše sdružení věnuje, nepochopí. Také z tohoto důvodu píšu tuto knihy. (Prodaná nevinnost)

Mě si vůbec nevšímejte. Já bych klidně někde zapomněl vlastní hlavu, kdybych ji neměl přišitou. (Reginald Půlbotka v knize Sekáč)

Co je nejdůležitější v životě?.... Žít. (z knihy Doktorka z domu Trubačů)

Jeho knihy sloužily tak vysokým ideálům, že přestaly sloužit ke čtení.

Počet knih vždy nakonec přesáhne prostor, který jim je vymezen.

Kdybych byl diktátorem, zakázal bych zákonem půjčování knih.

Ženy se mi kreslí líp, myslím, že to je přirozené. Muži mě baví, ale jako ženská můžu mít nějakou představu o tom, jaké to je být mužem. Chci hlavně reflektovat to, co prožívám a jak to prožívám. Když například čtu knihu, kterou napsala žena z pohledu muže, nechápu, co ji k tomu vedlo.

Co ti ten parchant udělal, že jsi mu kvůli tomu pohodila knihu čelním sklem? (– Reece, Vzdej se mi.)

Knihu robí dobrou jej dobrý čitateľ.

,, Nepotřebujete pomoct, pane Hubermanne?",, Ne ne, jen hrajte dál pane Steinere." Pane Steinere. Lieselina tátu jste prostě museli mít rádi. (Zlodějka knih)

S tělesnou láskou je tomu obvykle jako knihou: jen málokterou knihu chceme číst znovu a znovu, jakmile jednou známe zápletku.

Autor, který hovoří o svých vlastních knihách, je téměř tak špatný jako matka, která mluví o svých dětech.

Skvělá kniha - nejprve ji zhltneme, pak si ji v klidu přečteme a nakonec si ji koupíme.

Literatúra nesúvisí s túrou. Kto by už vláčil knihy do kopca.

Má-li být toto spravedlnost, půjdu domů a spálím své právnické knihy.

Dostal jsem dopisy od šesti různých lidí. Jeden byl z Austrálie, jeden z Německa a další pro změnu z Anglie, ale všichni psali stejně: „Vaši knihu CESTA jsem vzal do ruky po večeři a skončil až druhý den ve tři čtvrtě na čtyři ráno a pak jsem vstal z postele, šel nahoru, vzbudil děti a prostě jsem seděl na posteli a držel je v náručí.“

Pokud je Berkeley to, co se v 60. letech přihodilo americkým univerzitám, a Andy Warhol to, co se přihodilo výtvarnému umění, pak Portnoyův komplex je to, co se přihodilo židovské americké literatuře – padla veškerá (a zejména sexuální) tabu. (o knize Philipa Rotha)

Kniha je učitel bez hole a metly, bez křiku a zlosti. Nikdy nespí, když k němu přijdeme; ptáme-li se ho, nezatají své myšlenky; když se mýlíme, neposmívá se.

Vesmír je plný myšlienok. Vždy sa nájde niekto, kto ich započuje a zapíše do knihy...

Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj.

Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero - to jsou naše nejsilnější zbraně. Jedno dítě, jeden učitel, jedna kniha a jedno pero můžou změnit svět.

Domnívám se, že knih není nikdy dost.

Knihy člověka učí imaginaci. Ti z nás, kteří nemají ve svých hlavách okruhy imaginace zničené informačními dálnicemi, se podívají do něčí tváře a vidí příběhy. Pro všechny ostatní je obličej prostě jen obličejem.

Člověk prý se vždy vrací k svým prvním láskám. Zvláště k těm, kterých tehdy ve své hlouposti nepochopil. S lidskými láskami se to daří jen ve snu, ale dvě věci hodné pomilování uvítají ztraceného milence i v šedinách: knihy a rodná země.

Toto zabije ono. Kniha zabije budovu. (Chrám Matky Boží v Paříži)

Píšu jenom proto, abych rozšířil tu krásu, která mi teď patří. Nemám jiný důvod psát knihu, než abych přidal tři nebo čtyři stovky akrů ke svým velkolepým pozemkům.

Kniha, ktorá nestojí za druhé prečítanie, obyčajne nestojí ani za to prvé.

Známkou dobré knihy je, že se tím více líbí, čím starší se člověk stává.

Kniha měla ten účinek, jaký obvykle dobré knihy mívají - hlupáci po ní zhloupli, moudří zmoudřeli a zbývající tisíce se nezměnily.

Kniha je zrcadlem, v němž spatříme pouze to, co v sobě nosíme.

Každá kniha, ktorú si vyberieš, má v sebe lekciu alebo lekcie, a často ťa zlé knihy naučia viac, než tie dobré.

Historické knihy a učebnice podlehnou zkáze, zplesniví, shoří - pověst nikoli.

Domov je tam, kde Tě vítají, když vstoupíš. (z knihy Vyhnání Gerty Schnirch)

Knihy nemají být nářadím, které by zdobilo dům, nemají býti cenným zbožím, nýbrž mají býti zásobnicí, která živí ducha.

Knihy = pohodlí

Muslimům má kniha urážlivá nepřijde, pouze islamistům. Protože islamisty uráží vše: to, jak žijeme, čím jsme jiní, jaký máme vztah k ženám, jaké máme touhy, to, že se smějeme. Islamisté milují smrt, nikoliv život.

Voják potřebuje meč, vládce trůn, filozof knihy, básník pero, žena však bojuje a vítězí jediným pohledem.

Všechno, co lidstvo udělalo, vymyslelo, čeho dosáhlo, i to, čím je, všechno to leží zázračně uchováno na stránkách knih.

Existuje teorie, která říká, že když jednou někdo objeví zcela přesně, nač je vesmír a proč tu je, vesmír v tom okamžiku zmizí a bude nahrazen něčím ještě bizarnějším a nevysvětlitelnějším. Pak je tu ještě jiná teorie, která říká, že se to už stalo. (Z knihy Stopařův průvodce po Galaxii).

Je pouto mezi lidmi, kteří četli tutéž knihu.

Kniha je nejtrpělivější a nejzábavnější společník.

Knihy, které každý chválí, jsou ty, které nikdo nečte.

Skutečná universita dnešní doby je sbírka knih.

Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně s protivníkem našich duší, uchystané za kořist věčných muk.

Byl hrubý, primitivní, žádostivý potěšení těla a přitom chytrý a mazaný. V prostředí inteligence strany se něm říkalo, že nečetl jedinou knihu od doby Gutenberga, ale stejně se ho báli.

Važme si knih, dobrých a užitečných nad zlato a drahé kamení, ježto jsou nejvěrnějšími průvodci, kteří nám nejjistější cestu ke ctnosti a moudrosti ukazují.

... chtěl bych požádat své současníky i budoucí čtenáře,... jestliže zjistí, že jsem se v některé části svého díla dopustil úmyslně chyby a zamlčel jsem pravdu, aby mně to bez milosti vytkli. Pokud jsem tak učinil z nevědomosti, aby mně to vzhledem k rozsahu tohoto spisu a jeho širokém záběru odpustili. (Dějiny IV - kniha XVI/20)

Lidé mají v dnešní době zvláštní názor, že se lze všemu naučit z přednášek. Já však myslím, že přednášky nemohou tolik prospěti jako četba knih, z nichž se přednášky konají.

Přítomnost knihovny je v utopiích vzácná. Obecně vzato přistupují utopisté ke knihám s nedůvěrou: jde o objekt soukromého rázu, který izoluje jedince a vzdaluje ho kolektivu, nehledě k tomu, že kniha může čtenáři nasadit do hlavy nepatřičné myšlenky. K čemu jsou nám knihy, žijeme-li v ideálním světě? (Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem )

Věnuji tuto knihu své drahé ženě a své milé dceři, bez jejichž neúnavné pomoci a ochotných rad bych ji byl napsal dvakrát dříve.

Lidem říkám, že jsem nikdy nepřečetl ani jedinou svou knihu. Oni si myslí, že si z nich dělám legraci, ale je to pravda pravdoucí.

Že se manžel Xantipy stal velkým filosofem, je pozoruhodné. Při tom věčném štěkání ještě myslit! Ale psát nemohl, to už bylo nad jeho síly: Sokrates nezanechal jedinou knihu.

"Podívej se na ty barvy," řekl táta. Je těžké, neoblíbit si muže, který nejenže si všímá barev, ale ještě o nich mluví. (Zlodějka knih)

Pro duši naladěnou na citlivý rytmus knihovny je máloco horší než zívající mezera v místě, kde má být kniha. (Stráže! Stráže!)

... zavřete knihy a poslouchejte mě. Nebudeme se zabývat ničím menším než celým světem. - Země divů

Kdybych uvěřil pomluvám, co o mě prohlašují známky z češtiny, nemohl bych ani pomyslet na psaní knih.

Knihy mají kolovat. Ale knihy půjčené se pohybují pouze po parabole.

Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoliv sumu vědění. (poslední věta v knize Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění)

Četba dobrých knih je jako hovory s těmi nejpočestnějšími lidmi z minulého století.

Myšlení Tahle kniha nějaké myšlení skutečně obsahuje. Jestli si doma vyzkoušíte tohle nebo ne, je jen na vás. (Národ)

Žiju si tak mezi dvěma póly, které mě přitahují, mezi tebou a svými knihami.

Sú to knihy vďaka ktorým mám pocit, že som snáď nebola celkom sama.

Kniha má schopnost dokazovat mi o člověku to, co nevidím, co o něm nevím.

Nejsem fašista. Dovedu si představit risika s mezinárodním prosazováním takového cíle. Československo nemá možnosti jít cestami Itálie. (J. A. Baťa ve své knize v kapitole k fašistické Itálii )

Společnost knih lze volit lépe, než společnost lidskou. Tím spíše se mezi knihami vybírej přátele pro celý život.

Čas jako všeničící proud odnáší vše. (Smrť v knize Mort)

Není-li kniha zrcadlem mocné individuality, je aspoň ještě zrcadlem zajímavých chyb ducha.

Kniha je lidské dílo, které má nějakou hodnotu a proto má tržní cenu, podle které se lidé orientují, často i rozhodují, jestli si tu knihu koupí. To je nesporný fakt. Jestliže i tuto banalitu, tuto trivialitu, někdo nechce přijmout, musí počítat s tím, že s ním budu zásadně polemizovat. Tak bych charakterizoval spor o kulturu.

Masłowskou podezřívám z toho, že je ruským špehem. Tu knihu napsala, aby se mohla beztrestně pohybovat v naší polské realitě a vytřít nám, Polákům, zrak. Nikdy v [život]ě bych se s ní nechtěl osobně setkat, neboť se bojím, že ze mě vysaje všechno to nejcennější a svým špehovsky-ruským způsobem si to předělá k obrazu svému. Na druhou stranu, jedná-li se o tu knihu, jsem velice spokojený. Otázka, zdali jde o literaturu mužskou nebo ženskou, zde není na místě. Je to kus lehce zkaženého literárního masa a zdá se, že bylo nutné žít čtyřicet let, abych si vůbec něco tak zajímavého přečetl.

"... mysl potřebuje knihy, tak jako meč potřebuje brus, pokud má svoje hrany udržovat nabroušené." Hra o trůny

"Za ty roky jsem viděla tolik mladíků, kteří si mysleli, že se ženou na jiné mladíky. Ale tak to nebylo. Hnali se ke mně." - Zlodějka knih

"Umírající kdovíproč vždycky kladou otázky, na které znají odpověď. Snad je to proto, že tak tak mohou umřít a nemýlit se." (Zlodějka knih)

Je to zvláštní, protože někdy, když čtu knihu tak myslím,že jsem postava v té knize.

Spálené knihy osvítily svět.

Kolik myslí zkažených, jako je tvoje, by však z této knihy vytěžilo extrémní závěr, že ve smíchu spočívá dokonalost člověka! Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost. (Jméno růže)

Filozofie je zapsána do této veliké knihy, tj. vesmíru, který je neustále vystaven našemu pohledu, ale nemůže být pochopen, pokud se nejprve nenaučíme jeho jazyku, v němž je zapsán. Jeho jazykem je jazyk matematiky a jeho znaky jsou trojúhelníky, kruhy a další geometrické obrazce, bez nichž by nebylo možno sestavit byť jediné slovo. Bez těchto znaků a slov vesmírem člověk bloudí jako temným labyrintem.

V knihách jsem cestovala, a to nejen do jiných světů, ale na můj vlastní.

Neexistuje taková bezcená kniha, v níž by nebylo napsáno alespoň něco dobrého.

Dovoleným ulehčením je například to, když při přípravě na zkoušku nastudujeme stručný výtah z knihy, místo toho, abychom ji četli celou. Pokud je ten výtah dobře napsaný a obsahuje potřebná fakta, můžeme získat potřebné vědomosti způsobem, který nám ušetří spoustu času a úsilí. Opisování při zkoušce je ale nedovoleným ulehčením. Může sice ušetřit čas, ale získaná hodnost o svém nositeli podává klamavý a falešný obraz.

Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neožijí.

Každá kniha má duši – duši toho, kdo ji psal, a duši těch, kdo ji četli a snili s ní. (Andělská hra)

Knihy mají mnoho příjemných vlastností pro ty, kdo je umějí volit; ale nic dobrého není bez stínu: je to potěšení, které není čiré, stejně jako ta ostatní; má svoje nevýhody, a to značně tíživé. Duše se jimi cvičí, ale tělo zůstává zatím v nečinnosti, vadne a smutní.

Lidské dítě, občas o tolik bystřejší než otupěle uvážlivý dospělý. (Zlodějka knih)

Knihy sú perfektná zábava. Žiadne reklamy, žiadna batéria, veľa radosti za každý jeden dolár. Zaujímalo by ma, prečo každý nemá pri sebe knihy namiesto tých mŕtvych nevyhnutných vecí v živote.

Před použitím si knihu přečtěte!!!

Jakkoliv je tedy budoucnost církve nepředvídatelná, zdá se mi, že můžeme předpokládat toto: Opus Dei v ní bude hrát velkou úlohu a dokonce ustanoví její nosnou strukturu, ať už se církevní stádce rozmnoží nebo se budou zmenšovat. – v úvodní kapitole knihy Případ Opus Dei

Z čeho já osobně mám nebo nemám nějaké obavy, může být vám jako čtenáři nějaké mé knihy šumák. Mít nebo nemít obavy a jaké je s prominutím o ničem. Pocity a motivace jsou jedno. Je tu text, a ten nějak komunikuje. Anebo ne.

Následkem toho nacházím znova a znova lidi v jejich nejlepší i nejhorší podobě. Vidím jejich ošklivost i jejich krásu, a divím se, jak může mít tatáž věc obojí tvář. (Zlodějka knih)

Říká se, že válka je nejlepší přítel smrti, ale musím vám povědět, že já to vidím jinak. Pro mě je válka jako nový šéf, který od vás očekává nemožné... Zlodějka knih

Zrnko vtipu vydá víc než mnohá kniha moudrosti.

Ani románům, ani čtenářům neprospívají snahy uhodnout, jestli se v knize skrývají nějaká konkrétní fakta. Takové pokusy zpochybňují samotnou možnost, že smyšlené přiběhy mohou být důležité, což je něco jako základní předpoklad našeho lidského druhu.

Čím více knih, tím méně moudrosti. Čím více souloží, tím méně dětí.

Pamatuj, Mayo: Ve dvaceti nemusíme docenit to, co doceníme ve čtyřiceti, a vice versa. To platí o knihách i o životě jako takovém. (Příběhy opředený život A. J. Fikryho)

Knihu našeho života nepíšeme slovy. Píšeme ji činy. Není důležité, co si myslíš. Záleží pouze na tom, co děláš. (Volání netvora)

Čtu hodně, ale nemyslím si, že jsem historik nebo expert: většina z knih, které jsem schroupal jsou závažné, ale i pro širokou veřejnost.

Víš, že jsem přečetla tisíc romantických knih a viděla snad všechny zamilované filmy na světě, ale nic nebylo tak opravdové jako to, co je mezi vámi dvěma. (Megan, Hrej hráčem)

Rozdíl mezi Vínkem vzpomínek a knihou Let let je ten, že Hiršal přestane kámošit s Bednářem a začne s Kolářem, to naprosto ty dvě knížky vystihuje...

"Ticho není klid ani pokoj, a není ani mír." (Zlodějka knih)

Kniha Přísloví uštědřuje tvrdé rány lenochům, a křesťanský kazatel dobře činí, odsuzuje-li často ten veliký hřích zahálky, který je matkou veliké rodiny hříchů.

Rozpočet by měl být vyvážený, státní pokladna by se měla znovu naplnit, veřejný dluh by se měl snížit, arogance úřednictva by se měla zmírnit a být pod dozorem a pomoc cizím zemím by se měla omezit, pokud Řím nemá přijít na mizinu. Lidé se opět musí naučit pracovat namísto toho, aby žili z veřejné podpory. (z knihy A Pillar of Iron od Taylor Caldwellové)

Knihy, které se nedají číst, které třeba nejsou napínavé, mi přijdou arogantní. Sama ráda čtu napínavé a zábavné knihy. A se stejným očekáváním přistupuji i ke svým knihám.

Jako autoři detektivek se snažíme, aby naše knihy prováděly jakousi diagnózu současnosti a měly hlubší poselství, a aby mluvily o nás samých.

Budoucnost je sto tisíc nitek, zatímco minulost je tkanina, kterou nelze utkat znovu.(Z knihy: Xenocida)

"Lepší říct bolestivou pravdu než uklidňující lež, protože pravda si nakonec svou cestu ven najde a zraní tak víc, než by vůbec musela." ANONYM (úvod knihy Pohiodlné lži)

Stepní vítr nespálí všechno, ale lidská zloba a předsudek zkazí kdeco ( z knihy Na řece)

Podle mne by se nikdo neměl do psaní autobiografie pouštět dřív, než jeho život skončil. (z knihy Andělé všehomíra)

Žádná z knih opravdového spisovatele není založena čistě na fikci s výjimkou memoárů.

KNIHY ASI MAJU INŠTINKT POŠTOVÉHO HOLUBA, KTORÝ ICH VŽDY PRIVEDIE K TÝM SPRÁVNYM ČITATEĽOM

Popularita knih a filmů zabývající se válkou a násilím se dá srovnat s pornografií....svědčí o potěšení, které poskytuje zástupné uspokojení frustrovaných sklonů.

Moje knihy nejsou historické romány. Když píšete o minulosti, píšete o své současnosti. Tomu se nedá vyhnout. Jiná historická doba je spíš způsobem, jak román někam umístit.

Má práce, tak jako práce Proustova, sestává z jedné obrovské knihy, jenže já ji psal v běhu a ne na posteli nemocného.

Pro NASA je vesmír stále vysokou prioritou.<br >(o budoucnosti americké vesmírné agentury)

KEĎ ZAČNETE ČÍTAŤ DOBRÉ KNIHY PRESTANÚ SA VÁM PÁČIŤ ZLÉ

Jsou knihy, které je třeba jen ochutnat, jiné je třeba zhltnout, a konečně jsou takové, které je nutné takříkajíc přežvýkat a pomalu trávit.

Zjistila jsem, že můj deník je svého druhu katarze, ve které psaní neběhá kolem dokolečka, jak to někdy dělají myšlenky o některých událostech. (z knihy Andílek)

K čemuž je dále nutno přičíst tradiční handicap českých spisovatelů: berou své knihy vážně. Dyk tak ztratil fůru času hledáním fundamentální ideje a spřádáním nenápadně morálních pravd, jimž jest nechat v románu zaznít. (Ad acta )

Knihy sú ako zrkadlo : človek v nich uvidí iba to, čo má vo svojom vnútri. (TV)

Žádná kniha ani báseň není nikdy dokončena, jen dočasně opuštěna.

... Ano, jsem přesně takový jako postavy v mých knihách. Jsem tvrdý chlapík a je o mně známo, že dokážu holýma rukama přepůlit rohlík...

Ťažko sa znáša, keď vás nespravodlivo obviňujú. Ale ešte ťažšie je to v prípade, že tí, čo na vás hľadia zhora, sú iba obyčajní sedliaci, ktorí v živote nečítali knihu a od svojho rodiska sa nikdy nevzdialili na viac ako dvadsať míľ.

Mimochodem nebezpečí globalizace spočívá v tom, že utváří omezenou skupinu překládaných autorů ze silných jazyků, zatímco o těch ostatních se ani nedozvíme. Začali jsme žít ve zhuštěných referátech, ve stručných doslovech a rychlých recenzích, které nám popisují knihy, jež si nestihneme přečíst, protože nemáme čas. Jsme uvězněni v metatextovosti, jíž ještě vzdoruje jediný žánr - a tím je poezie.

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života.(Z knihy Osamělost prvočísel)

Člověk je tu proto, aby si něco předsevzal a aby to vykonal. Pouhá existence je moře bez vody, kniha bez obsahu, život bez života.

Dej muži zbraň a mužský mozek funguje se zjevným úspěchem, ale dej mu knihu...

Na světě je dnes už tolik knih, že při příští potopě Bůh pravděpodobně nepoužije vodu, ale papíru.

Písmo svaté: Posvátné knihy naší svaté víry na rozdíl od falešných a pohanských rukopisů, na nichž jsou založena všechna ostatní náboženství.

Než jsem podepsal Chartu 77, tak jsem měl již za sebou čtyři rozsudky a léta věznění za protikomunistickou, dnes již soudně rehabilitovanou, odbojovou činnost. Podrobnosti … jsou popsány v knize „Vladimír Hučín, není to o mně, ale o nás“. Nepatřil jsem k žádným významným chartistům, ale když šlo o mé časté zadržování na 24 nebo 48 hod. tak se to většinou neobešlo bez tvrdých zákroků příslušníků StB - SNB při nichž tekla i krev. Po mém propuštění z věznice Minkovice v r. 1986 jsem viděl v Ch 77 i určitou naději pro svoji další činnost … o to větší bylo mé zklamání … po 17.listopadu 1989 … osobně jsem ve společenství Ch 77 poznal celou řadu kvalitních lidí, ale když už se řekne "A" tak by se mělo říci i "B". Je možné, že toto mé malé prohlášení ke 30. výročí CH 77 bude pro mnohé čtenáře málo konkrétní, ale já jsem ochoten v případě zájmu sdělit další podrobné informace a nést v tomto směru jak říkají právníci, důkazní břemeno !

Ten, kdo nemiluje knihu, nemiluje moudrost. Ten, kdo nemiluje moudrost, stává se hlupákem.

Knihy jsou němí učitelé.

Stejně jako je lepší k pálení staré dřevo, k projížďce starý kůň, ke čtení stará kniha a k pití staré víno; je třeba si přát mít staré přátele.

Stroj času skutečně existuje, jsou jím knihy.

Je to kniha knih, z níž se učila číst celá naše křesťanská civilizace, odkud svět západní kultury čerpal své pojetí morálky, umění a literatury(o Bibli)

On jediný dokázal dětem říci, že na světě je smrt, a nevylekal je. — Jan Skácel, předmluva k vydání Broučků roku 1967 („Kniha, která si odpočinula“)

Rozumný člověk má vědět, co třeba mít v hlavě a co se má hledat v knihách.

Nejlépe se člověk seznámí s určitým námětem, když o něm napíše knihu.

Kdo zabíjí člověka, zabíjí rozumnou bytost; kdo však zabíjí dobrou knihu, zabíjí rozum sám.

Až jako dospělý muž jsem pochopil, že člověk si nemůže, jak se mu zachce, zvolit pro život ten nejlákavější příběh svých knih, ale že musí přijmout ten příběh, který odpovídá tvaru jeho duše, a prožít ho až do konce.

Poválečný odsun Němců z Československa dodnes zůstává živou a stále rozporuplnou událostí. Týká se řady posledních žijících účastníků, jejich potomků i těch, kteří stáli na druhé straně, na straně svědků bouřlivých shromáždění českých Němců toužících vejít Heim ins Reich. Tento příběh se rozpíná mezi nimi, těmi všemi, kteří prošli válkou. Rozpíná se mezi skutečnými historickými událostmi i mezi milníky jednotlivých lidských osudů. Rozpíná se ve skutečných ulicích skutečného města, které se muselo vyrovnat s poválečnou situací. Připomíná jeden z méně známých poválečných excesů, pochod na Pohořelice, který dodnes obestírá mnoho mýtů a polopravd. Smyslem této knihy není je vyvrátit ani zvážit míru provinění, obhajovat ani soudit. Je to příběh jednotlivce, který byl obětí války. (o knize Vyhnání Gerty Schnirch)

Na vrcholu radosti přichází žalost (z knihy Na řece)

Je to politováníhodné. Nejen proto, že většina lidí nečte. Více než třetina Rusů po opuštění školy nevezme knihu do ruky a polovina nepřečte ročně ani jednu knihu. Důvodem není to, že by lidé zapomněli na tlusté literární časopisy a na dobu, kdy vedli vzrušené diskuze o smyslu života. Je to tím, že byl všeobecný veřejný diskurs doveden k naprosté duševní ubohosti.

Já vím, co se stane, a teď to víte i vy. Ale ty peripetie, které nás k tomu dovedou, ty mě zlobí, matou, zajímají a ohromují... Zlodějka knih

Když se hlava srazí s knihou a ozve se dutý zvuk, je to vždycky chyba té knihy? (D 399)

Napsal jsem humoristickou knihu o období, ve kterém mnoho humoru nebylo. Je to takový chronologický přehled stalinismu. Velká část knihy je věnována Československu - nezákonné okupaci vaší země. Myslím si, že Izrael je jediná země, která rozumí Československu, a naopak jedině český národ plně chápe Izraelce.

Pergamen tvou touhu neuhasí. Klíč k moudrosti nenajdeš na stránkách knih. Kdo po tajích života myšlenkou každou prahne, ve své duši najde pramen jich.

Když se do knihy dívá opice, nemůže z ní vyhlédnout apoštol.

Člověk čte knihu, ale chápe jen to, co má v hlavě.

Literární kritikové zastupují většinu lidstva - tu, která knihy nečte.

Kniha spisovatele B o tom, jak mu manželka udělala ze života peklo, stojí už po léta na listině bestsellerů. Tantiémy za ni dostává teď spisovatelova vdova.

To je pozoruhodné: ocenění in memoriam tedy není udělováno na základě zásluh zesnulé osobnosti, ale na základě ochoty pozůstalých účastnit se předávacího aktu.(součást odpovědi na otázku <q>Z Kanceláře prezidenta republiky vám před časem oznámili, že vašemu otci Jiřímu Hájkovi, který patřil k prvním mluvčím Charty 77, bude 28. října uděleno státní vyznamenání in memoriam. Slavnostního aktu jste se odmítl zúčastnit a řád nakonec udělen nebyl. Proč?</q>)

Dobré knihy neprozradí všechna svá tajemství najednou.

Jsem pomalý čtenář, ale většinou se dostanu za rok přes sedmdesát nebo osmdesát knih, většinou beletrie. Nečtu je, abych studoval řemeslo, ale protože mě to baví.

V životě mne mrzí jedna věc. Na světě je tolik krásných knih, že je nikdy nestihnu všechny přečíst.

Nemám slov, abych vyjádřil, co cítím při čtení knih. Trávím spoustu času čtením, protože to velmi miluji. Dokážu se v té knížce úplně ztratit a zapomenout, kde jsem.

Nemám ráda, když se věci rozebírají, když se mluví dlouze o tom, co si myslíme, o čem sníme. Proto jsem se rozhodla vyjadřovat se ve svých knihách velice prostě.

Dobrá kniha je vzácnou životodárnou silou mistrovského ducha, balzamovanou a uchovávanou pro potřeby příštího života.

Lidé, kteří píší knihy, jsou zřídka intelektuálové. To jsou ti lidé, kteří mluví o knihách, které napsali jiní.

Vyrostl ze své knihovny, jako se vyrůstá z kazajky. Knihovny všeobecně mohou být duchu příliš těsné nebo nadměrně velké.

Dítě spíš snese špínu, než aby mu chyběl loket, který by ho pochoval, a srdce, které by ho přivinulo. (z knihy Doktorka z domu Trubačů)

Řekla bych, že v průměru se dnes lidem daří dobře. Oni ale bohužel příliš hledí na to, aby se jim dařilo ještě líp, a zapomínají, že to není to nejdůlěžitější.(V rozhovoru pro knihu Renáty Holčákové Ztráty a nálezy v životě.)

... smutek je jako rána, která zhnisá, když se včas neléčí. (z knihy Prokletý trůn)

„Má neamerická tragédie v Americe začíná tím, že mohu psát jen o prostředí, v kterém žiji. Ve svých knihách o Americe jsem tedy psal nejvíce o emigrantech. Ale i to málo z líčení výhradně amerického života v románech jako Sedmkrát v hlavní úloze, Půlnoční pacient aj. šla děsivě na nervy vlastníkům pravého a přímého pohledu na zdejší život. Proč? Povím to krátce: protože většina Američanů, nejen kritiků, nesnáší pohled na sebe z nového úhlu.“

Dobrá a krásná kniha je ta, která plnými hrstmi rozsévá otazníky.

V Čechách se vždycky kradlo, což o to. Ale dřív se lidi alespoň styděli. (…) Amerika, která je nejúspěšnější kapitalistickou zemí, má ale také národ, který je nábožnější, než jsme my. Ne že by v tom nebyly mouchy. Ale celkově je americký systém založen na přísných, puritánských a často i pokryteckých duchovních základech. My jsme to budovali bez nich, což bohužel mělo a má své výsledky. Heslo TGM „Nebát se a nekrást“ jsme si trochu zkrátili na „Nebát se krást“.(V rozhovoru pro knihu Renáty Holčákové Ztráty a nálezy v životě.)

Většina dnešních knih vypadá, jako by byly sepsány zajeden den, a to z knih, které byly přečteny den předtím.

Je tvrdé být obviňován pro nic za nic, ale horší, když se na vás koukají spatra burani, kteří jakživi nepřečetli knihu a nedostali se ani dvacet mil od místa, kde se narodili. (Kvothe)

Bible' je 66 a víc knih pro 66 a víc roků.

Když kniha, jakákoliv kniha, dosáhne jisté intenzity uměleckého prožitku, stává se literaturou.

Já doopravdy dokážu být bezstarostná. Dokážu být přátelská. Ale nechtějte po mně, abych byla byla hodná. Být hodná, to není moje parketa. Dělá vám to těžkou hlavu? Prosím vás - hlavně se nebojte. Když nic, jsem aspoň spravedlivá. -Smrt (Zlodějka knih)

Všechno konání lidstva spěje k tomu, aby se v důsledku stalo knihou.

S knihami je to jako s lidmi: jen velmi malý počet něco znamená, zbytek se ztrácí v množství.

Kniha se líbí všem teprve tehdy, když už ji nikdo nečte.

Je zoufalé nemít rozečtenou krásnou knihu, nemít v zásobě nic, co bychom mohli otevřít bez zklamání.

Nemusíte pálit knihy, abyste zničili kulturu. Stačí přesvědčit lidi, aby je přestali číst.

Nejtragičtější věcí v životě, kterou stojí za to popsat, je banální fakt, že nikdy nemáme to, co bychom chtěli mít, nejsme tam, kde bychom chtěli být, nejsme tím, čím bychom chtěli být. Každý z nás to prožíval v určité etapě svého života a kvůli tomu trpěl. Myslím, že o tom je moje kniha.

Knihy jsou hrobkami myšlenek.

Přes okno v Himmelstrasse mi hvězdy zapálily oči. (Zlodějka knih)

Osmdesát, možná devadesát procent vydané literatury je z uměleckého hlediska bezcenné.... Z té desetiny knih, které mají uměleckou hodnotu, jich skutečně dobrých je třeba deset nebo patnáct.

Dům bez knih je jako tělo bez duše.

Četba dobré knihy je ustavičný dialog, při kterém nás kniha oslovuje a naše duše odpovídá.

... Dopis svůj obsah nesděluje jenom písmem. Dopis se stejně jako kniha čte i přivoněním, dotykem, pohlazením. Moudří proto říkají: „Přečti, co dopis říká.“ Kdežto hlupáci říkají: „Přečti, co se v dopise píše.“... Jmenuji se Červená

Já myslím, že "navždycky" není nic víc než tohle. Prostě dlouhá šňůra samých "teď". A taky myslím, že nám nezbývá nic jinýho než se snažit žít naplno vždycky jenom jedno "teď" a nelámat si zbytečně hlavu ani s tím minulým "teď", ani s příštím. (z knihy Zaříkávač koní)

Některé politologické, sociologické nebo psychologické knihy jsou vynikající - dokáží na šesti stech stránkách vyjádřit skoro tolik jako jeden vtip.

Nikdy jsem neuvažoval, že bych mohl dělat něco jiného. Neměl jsem žádný diplom, žádnou jasnou kariéru. Je však obtížné stát se spisovatelem jako mladý. Raději nečtu své rané knihy. Ne kvůli tomu, že by se mi nelíbily, nepoznávám se v nich. Je to něco jako když se starý herec dívá na své bývalé postavy.

Láska je prapodivný vládce a šťastný ten, kdo nesetká se leč v knihách s její krutostí!

Věříme ve špatné věci. - Dash&Lily;: Kniha přání

Knihy jsou pro lidi tím, čím jsou pro ptáky křídla.

Heleďte, kompozice, to je jako kdybyste čet knihu, a když ji budete číst s velkejma pauzama, tak vždycky ten celek bude rozházenej. Tak je to i s kompozicí! Jakmile se do toho pustíte, tak musíte pořád tak trochu navazovat. Když to odložíte, tak najednou to, co se vám líbilo, se vám už líbit nebude!

Potěšení z četby se zdvojnásobuje, když člověk žije s někým, kdo sdílí stejné knihy.

Básníci mají být průměrní lidé, ani bozi, ani prodavači knih.

Neposuzujte ženy jak často chodí do knihovny. Možná se jim líbí knihovník.

Lukavský se totiž stal po Vojanovi a Kohoutovi zatím posledním kralevicem dánským, na kterého se vzpomíná jako na legendu – Marcela Kašpárková v knize Deset vyznání (2001)

Knihy považuji za nejlepší výzbroj pro cestu životem a lituji všech inteligentních lidí, kteří je nemají.

No dobře, je to blbá kniha, ale už jsem ji napsal a vy s tím už nic nenaděláte!

Pokud vím, ještě nikdy nevyšel jako komiks celý román. Ale Večery jsou jedinečná kniha - do takového textu se nešťourá.

Úžasnou věcí na knihách je, že jsou v nich občas fantastické obrázky.

Pokoj bez knih je jako tělo bez duše.

Bůh mě dal tuto velikou knihu, abych z ní kázal, a vložil-li do ní něco, co shledáváte nevhodným, jděte a stěžujte si Jemu, ne mě. Já jsem jenom Jeho služebník, a je-li Jeho poselství, jež mám hlásat, nepříjemné, nemohu s tím nic dělat.

Byla to pro mě záhada, a teď to bude navždy. Z knihy Pianista: Wladyslaw Szpilman

Když chci něco objevit, začnu tím, že přečtu o všem, co už se v tomto oboru udělalo - na to jsou všechny ty knihy v knihovnách.

Kniha je předmět, který ožívá v rukou čtenáře.

To, co drží nějakou knihu na nohou, jsou její vnitřní rozpory. (…) Kniha se nepíše s jednou myšlenkou, ale alespoň se dvěma. (…) Román mi neukazuje nějaký výsledek, nedává mi lekci, nýbrž je oblastí, kde se všechny hlasy střetávají a na tomto poli střetů by měla být zrovna tak krása a jasnost jako temnota a nesnadno pochopitelná místa.“…

Ty knihy prostě nestály za nic. Byly špatné, byly odfláknuté. Snažily se být exaktní, ale používaly příkladů, které byly skoro správné, ale vždycky na nich byly nějaké mouchy. Definice nebyly přesné. Všechno bylo trochu mnohoznačné - autoři nebyli dost chytří na to, aby chápali, co „přesnost“ znamená. Jen ji předstírali. Vykládali něco, čemu nerozuměli a co bylo v dané chvíli dítěti úplně k ničemu. Psal to někdo, kdo pořádně nevěděl, o čem mluví, takže to bylo vždycky trochu špatně! A jak dobře učit podle knížek napsanými lidmi, kteří pořádně nerozumějí tomu, o čem mluví, to nedovedu pochopit. Nevím proč, ale ty knížky byly mizerné; MIZERNÉ PO VŠECH STRÁNKÁCH! Něco vypadalo na první pohled dobře, a pak mě z toho jímal děs. A takhle to vypadalo se všemi těmi knihami. Vykládaly o věcech, které byly neužitečné, zmatené a matoucí, mnohoznačné a částečně nesprávné.

Kniha je věc ztracená mezi jinými věcmi, dokud nepotká člověka, který porozumí jejím znakům. Tehdy se dostaví jednoduchá emoce, jež se nedá psychologicky ani literárně vyložit - je to krása. (Borgesův svět)

Je ovšem pravda, že když autor vydá svou knihu napospas, nehodlá jí promlouvat k těm mnohým, kteří ji s nechutí odhodí nebo vůbec nevezmou do ruky, ale k těm několika, kdo ho pochopí, třeba líp než většina jeho spolužáků a vrstevníků.

Občas si člověk přečte nějakou knížku a pocítí až fanatickou potřebu přesvědčit úplně každého, aby si ji přečetl také, protože se mu zdá, že je to jediný způsob, jak náš roztříštěný svět uvést zase do pořádku. A pak jsou knihy jako Císařský neduh, o kterých lidem vykládat nemůžete, knihy tak jedinečné, tak zvláštní a vaše, že když o své lásce k nim promluvíte, máte dojem, že je zrazujete.

Každá kniha je dobrodružství. K tomu fantazie, nebo si přečíst něco jiného. To mě tlačilo do psaní.

Svět je pěkná kniha, ale málo platna tomu, kdo v ní neumí číst.(Mylord Artur v prvním jednání, výjevu čtrnáctém hry Pamela.)

Čím více roste naše známost s dobrými knihami, tím menší stává se okruh lidí, s nimiž toužíme obcovat.

Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl.

„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“

Na tebe národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, dědicem činím. 'Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!' (Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské)

Patriotismus, který umí pociťovat hrdost, ale chronicky nedokáže pocítit stud, pokulhává. (k odmítavým reakcím na na knihu Jana Tomasze Grosse Zlaté žně, která popisuje okrádání obětí holokaustu Poláky)

Knihy se ani tak nepíší, ale přepisují. Je to jedna z nejtěších věcí připustit si to, zvláště poté, co jste ji už přepsali posedmé a pořád to není ono.

Od té doby, co se knihy recenzují, je již nikdo nečte kromě recenzenta, a i ten je čte jentakta.

Poláci závidí, že sami nemají mezi spisovateli tak velkého psychologa. S naším pocitem nedostatečnosti se však mísí dvojznačný vztah ke všemu ruskému – jejich kulturu milujeme, nenávidíme, obdivujeme i zesměšňujeme zároveň. Milujeme ji ovšem právě proto, že ji můžeme tak snadno odsoudit – ukazuje přece tolik hrůz, špatných životních podmínek, pohrdání lidskou důstojností a krutostí páchaných na malých národech. Ale zase – polská knihkupectví jsou plná knih, opakujících dokola, že Dostojevskij nenáviděl Polsko, ale plynně hovořil naší mateřštinou. To nás uklidňuje, protože nic nepovažujeme za krutější pohrdání, než neúctu ke kráse polštiny. A teď si představte, že sám velký Dostojevskij dobře znal naši kulturu, tajně ji obdivoval, četl Mickiewicze a možná si od něj trochu vypůjčoval. No není to skvělé?.

Připadá mi, že síla české tvořivosti paradoxně spočívá v tom, že se vždy probouzí v nějaké těžké chvíli, kdy je v sázce samotná existence. Ačkoliv dnes považujete svou historickou zkušenost se socialismem za tragický omyl, rozvíjelo se divadlo, film, psaly se velké knihy. Naproti tomu po sametové revoluci zmizel společný nepřítel a umělci se ocitli v rozpacích.

Důvod, proč je napsáno tak málo dobrých knih je ten, že tak málo lidí, kteří umí psát, něco ví.

Bábi měla sice proti čtení jisté námitky filozofického druhu, ale byla ta poslední, kdo by chtěl tvrdit, že knihy, zvláště ty s velkými stranami a na měkkém papíře, nemají své uplatnění.

Ano, tam jsem měl životní roli, byl jsem asi tři minuty na plátně, hrál jsem sestřeleného letce. Byl to pro mne skutečně životní zážitek, při natáčení jsem se setkal s mnoha zajímavými lidmi, o nichž se píše v knize Filipa Jánského.(o filmu Nebeští jezdci)

Mladá autorka bezpochyby volí temné stránky života. Portrétuje svět lidí odpudivých, ošklivých a zlých, kteří budí stejné množství odporu jako soucitu. Předností tohoto románu je, že se maximálně přibližuje svým hrdinům a odhaluje v nich skryté démony, ani na moment však neztrácí svou důvěryhodnost, ačkoli hrdinové mají groteskní rysy a návyky. Silnými stránkami spisovatelky jsou také smysl pro humor a cit pro jazyk, básnický a zároveň adekvátní pro zvolenou optiku. (o Małgorzatě Rejmerové a její knize Toximie

Staré dřevo k spálení, stará kniha ke čtení, staré víno k pití, starý přítel k vyprávění.

Tuto knihu věnuji svému starému psacímu stroji, na němž jsem napsal převážnou většinu svých dosavadních textů a který mi nedávno ukradli.(v úvodu ke knize Vzestup a pád české sociální demokracie)

Spálené knihy, nu budiž, ale spálené pečeně?

Jak zjistíte, jestli je něco živé? Přesvědčíte se, jestli to dýchá.... Zlodějka knih

Chtěl bych jednou v životě napsat knihu, která by byla tak dobrá a silná, že by upoutala i člověka stiženého zánětem okostice.

Čteme si v příběhu vlastního života, jako bychom byli jeho součástí, jako bychom ho sami napsali. (Dash & Lily: Kniha přání)

Knihy se dají zničit snadno. ALe slova budou žít tak dlouho, dokud si je lidé budou pamatovat. - Jsem zlomená

Kniha je leknínem, který roste jen v těch myslích, kde je dostatek vody.

Dva největší lidské vynálezy - knihtisk, který vedl k rozšíření knih, a televize, která lidi odnaučuje číst.

Pokud víte o knize, kterou byste si rádi přečetli, ale ještě ji nikdo nenapsal, musíte ji napsat sami.

Kniha zítřka je ne-kniha dneška.

Žádná kniha není tak špatná, aby nebyla nějak užitečná.

Při čtení knih mívám pocit, že se v nich zapomíná na oběti lidských činů, nikdy v nich nemluví. Kromě jedné z nich, která mne velmi zaujala, a to Bez dcerky neodejdu. Četla jsem ji pětkrát. (Prodaná nevinnost)

Byl plachý, úzkostlivý, mírný a dobrý, ale knihy psal kruté a bolestné. Svět viděl plný neviditelných démonů, kteří ničí a rvou člověka nechráněného. Byl příliš jasnovidný, příliš moudrý, aby dovedl žít, příliš slabý, aby bojoval, slabostí ušlechtilých, krásných lidí, kteří nedovedou podstoupiti boj se strachem před nedorozuměními, nelaskavostmi, intelektuální lží, vědouce předem, že jsou bezmocní a podléhající tak, že zahanbují vítěze.

Nejlepší kniha je ta, o které si každý čtenář myslí, že by ji mohl napsat sám.

Jestliže nemůžeme s potěšením číst knihu zas a znovu, není třeba ji číst vůbec.

Aby sme mohli čítať dobré knihy, nesmieme čítať zlé, lebo život je krátky a naše sily sú ohraničené.

Buďte opatrní při četbě lékařských knih. Kvůli tiskové chybě byste mohli umřít.

Sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach..." (2002, v knize Umění vládnout)

Všude jsem hledal klid a nikde jej nenacházel, až v koutku s knihou.

Každé ráno sa rodím a preto každý deň robím to čo by som robil keby som celý život mal prežiť vediac čo viem dnes Styeman Karlen, z knihy Benátčan

Jako spisovatelka až tak pilná nejsem. Když napíšu knihu, dám si pak klidně i dva roky pauzu. A co se týká talentu a jeho hranic: jsem si samozřejmě dobře vědoma svých limitů a je mi jasné, že tak jako Nabokov nikdy psát nebudu....

Mé knihy, to jsem já!

Kdo ničí knihy, ví, co dělá, a dělá, co ví. Jeho cíl je jasný: zastrašit, demotivovat, způsobit ztrátu historické paměti, zmírnit odpor, vzbuzovat pochybnost.

Jedině muž, nikdy žena, je s to hodinu před plesem číst filosofickou knihu nebo dokonce na plese na ni myslet.

Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky.

Nos starý kabát a kup novou knihu.

Bezpečným znakem dobré knihy je, že se nám líbí o to víc, o co jsme starší.

Knihu bych nevyměnil za žádnou ženu na světě. (Nabídka pána Vonka)

Po prvotině mě rozčilovalo, jak novináři cílí otázky osobně a místo o textech se chtějí bavit o mně, o tom, nakolik je kniha autobiografická. Ten zájem byl dost jednoduchý a otázky chabé. Teď se učím brát to jako hru. Člověk si v rozhovorech vytváří sebeobraz jako postavu, protože to, co o sobě řekne, není úplně pravda, ať chce nebo nechce.

S knihami je to jako s alkoholem. Nejsou dobré nebo špatné samy o sobě, ale tím, co v nás probouzejí.

Některé pokrokové ženy si pletou erekci s reakcí, protože oboje znají jen z knih.

Smutek je k tomu abychom plakali radost abychom výskali kam člověk pohlédne samý pláč a výskot ale o tom už napsal tlustou knihu.

Některou knihu čteme tak, jako bychom autorovi dávali almužnu.

Přátelé jsou lidé, kteří si mohou půjčovat moje knihy a stavět na ně mokré sklenice.

Politici vždycky mluvili jako kniha, akorát někteří potřebovali do vazby.

Ptáte se, dobří přátelé, komu se věřit má. Vězte - životu - ten učí líp než řečník, než kniha líp.

Největší a nejmilejší poklonu mi nedávno složil jeden Skot. Moje poslední kniha prý se mu tak líbila, že si ji málem koupil.

Knihy jsou mrtvým materiálem jen tehdy, dokud do nás nezasejí něco, co v nás vyklíčí a přinese užitek našemu okolí.

Porozumění psanému slovu a chápání literatury nebo jakéhokoli druhu umělecké tvorby je naprosto nezbytným prvkem slušné společnosti. Proč si myslíš, že nacisti ze všeho nejdřív pálili knihy?

Vladimír je ryzí, láskyplný, intelektuální buldozér. Měl by o divadle Život napsat knihu. Je to brilantní herec, ale i rétor a učitel. Říká se, že není malých rolí. Viděl jsem jej ve spoustě představení, kdy svým výkonem udělal z představení dechberoucí spektákl.

„Jsem vypravěč, nic víc nic méně. Ani filozof, ani sociolog. Já napořád ve svých posledních knihách mluvím k podobným postavám a postavičkám, jaké vystupují na Dobročinném večírku. A jak nim mluvím? Inu tak, že jim vypravuji příběhy, příběhy jejich, své vlastní, napolo smyšlené a napolo pravdivé. Já nemohu a nechci řešit problémy jako kněz, jako kritik, jako lékař. Nekáži, nepropaguji, nedávám recepty. Jen vypravuji. A není-li v něm vyprávění aspoň zárodek, aspoň náznak, aspoň světélko nových nadějí, jsem špatný vypravěč.“

Většina z nich je jako otevřená kniha... až ne tebe. Ty mě mateš.(Zář-Jake)

Dobrá kniha je jako svědění, na které nedosáhnete. Nemůžete je prostě nechat na pokoji.

Nadepsat poslední stránky knihy slovem obsah zní v některých případech troufale.

Jsou knihy, jejichž společným jmenovatelem je absence čitatele.

Chcete si připadat chytřejší? Čtěte hloupé knihy.

Všechny informace, co jsem četl ve školních knihách o Anglii a královně byly zajímavé, ale nic se nevyrovnalo osobnímu poznání. Moje oči jsou ta největší kniha na svétě

Slova tóry se zjeví jen tomu, kdo je miluje. A my jsme chtěli mluvit o knihách, a nemilovali jsme je, chtěli jsme se jim vysmát... (Foucaultovo kyvadlo)

Neznášam mudráckych filozofov, ktorí vám vykladajú, že čas je veľký liečiteľ. Čas je iba anesteziológ. Ubiehajúce roky potlačia bolesť, ale rana ostane. (Kniha: Mŕtvoly sa nerátajú)

Znáš všechny knihy a autory, ale žádný jsi nečetla. To je, jako kdyby pršely peníze a tys odmítala chytit třeba jen jedinou minci. - Michael

Život je příliš krátký, abychom ztráceli čas s knihami, které skončí špatně. (O život)

On byl cvok, který se natřel načerno a porazil celý svět. Ona zlodějka knih, která neměla slova.

Knihy jako největší přátelé rády s námi rozmlouvají, o čemkoli s námi upřímně a jasně a bez přetvářky hovoří, poučují nás, dávají nám návody, povzbuzují nás, utěšují a jako přítomné nám předvádějí věci našemu zraku velmi vzdálené. Ó, podivuhodná je moc, vznešenost a přímo jakási božskost knih.

Láska je tak osamělý sport. (Kniha)

Knihy a filmy sú ako jablká a pomaranče. Obidve sú ovocie, ale chutia úplne rozdielne.

Mám ráda ty své knihy, které neměly úspěch a největší ohlas.

Mezi největší objevy, na něž přišel lidský duch v nejnovější době, patří podle mne umění posuzovat knihy, aniž jsme je četli.

Život je kniha a je tam ještě tisíce stránek, které jsem nepřečetl.

Čteme ze stále ošumělejší knihy přírody.

Ne z knih, nýbrž hlavně z rozmluv a ze skutečného na věci nazírání zjednávejme chovancům potřebné vědomosti.

Knihy nejsou morální či nemorální. Knihy jsou dobře či špatně napsané. A dost.

A co se týče hodnocení literatury, už francouzští strukturalisté, například Todorov, zdůrazňují, že k ní nelze přistupovat bez zaměření na čtenáře. Hodnocení totiž předpokládá, že si uvědomujeme, co čtenář od literatury vyžaduje a co mu literatura může dávat. Kniha se sama o sobě bez ohledu na konkrétní čtenáře, kteří ji budou číst, hodnotit nemůže.

Zastávám názor, že dokonalost formy i krásy je vlastní veškerému lidstvu. (Čtyři knihy o proporcích lidského těla)

Nepišme pouze proto, aby nám příbývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře.

Dobrá kniha hovoří i po té, co jsme ji zavřeli.

Volům leží knihy v žaludku.

Síla knih spočívá v nabídce různých druhů věčnosti.

Kniha neobstála při testu na bakteriích. Buď není vtipná, nebo bakterie nemají smysl pro humor.

Člověka je možno poznat podle knih, které čte.